Zpěvy pastýřské

Deset písní, zvaných též eklogy, tvoří první básnickou sbírku budoucího tvůrce Aeneidy. Římský básník (70–19 př. Kr.) ji napsal v letech 42–39 př. Kr. a právě ona ho proslavila a zjednala mu přední místo mezi básníky augustovské doby. Vergilius se ve svých Bukolikách žánrově inspiroval pastýřskými idylami helénistického básníka Theokrita, vytvořil však svébytnou latinskou poezii, v níž se za zdánlivou prostotou skrývá rafinovaná složitost a která se stala jedním ze základů básnictví latinského i evropského. V útlém svazečku našli „svého“ Vergilia jak středověcí teologové, kteří v mesiášské vizi čtvrté eklogy viděli zvěstování Kristova příchodu, tak vyznavači lásky k mladým chlapcům, která se zde opěvá stejnou měrou jako láska k něžnému pohlaví. Vergiliovy verše vycházejí v novém překladu, s nímž se zatím mohl seznámit jen úzký okruh studentů klasické filologie z Jihočeské univerzity.