Obraz člověka u Marxe

Erich Fromm psal svoji knihu jako apologii a polemiku zaměřenou na obě strany tehdejšího bipolárního světa. Bral si na mušku jak překroucení Marxova odkazu v sovětském impériu (kde se, slovy Kautského, stal ze socialismu státní kapitalismus), tak jeho neznalé odmítání a ideologickou ostrakizaci v impériu americkém. Přitom ovšem Frommova snaha obhájit myslitele co nejvěrněji nemohla dopadnout jinak než jako nahrazení jednoho či více předchozích obrazů jiným obrazem; určitě obrazem vstřícnějším a hlubokomyslnějším, proto ale ještě ne adekvátnějším. Co totiž adekvace znamená? Jak ji posuzovat? Když budeme naším dnešním jazykem vyjadřovat, co chtěl Marx, částečně uvězněný v dobové terminologii, "opravdu říci", nevyhneme se námitce, že originál překrýváme překladem. A pokud necháme hovořit samotného Marxe, což Fromm zhusta činí, doprovázeje navíc knihu čítankou Marxových textů, narazíme na známou marxistickou poučku, že nelze individuum posuzovat podle toho, co si o sobě myslí, a už vůbec ne epochu podle jejího vědomí.