Erich Fromm Knihy

Navzdory svým plánům za svého života Erich Fromm o psychoanalytické terapii skoro nic nepublikoval. Jak však píše jeho žák Rainer Funk, každý, kdo byl Frommem analyzován, pocítil jeho „neúprosnost hledače pravdy a kritického průvodce, ale také mimořádnou schopnost vcítění, blízkost a bezprostřednost ve vztahu k druhým“. V souladu s tím, že Fromm nezaložil novou terapeutickou školu, jeho stati na téma psychoanalýzy neinformují o žádných technikách. Zde předkládané texty, jež uspořádal právě Rainer Funk, spíše informují o Frommově vztahu s duševně trpícími lidmi naší doby a o jeho schopnosti individuálního vnímání základních problémů člověka. Analytik se v jeho pojetí učí vycházet především sám se sebou a je sám sobě nejbližším pacientem, takže pacient se v určitém smyslu stává jeho analytikem. Soubor zde předkládaných textů je přepisem nahrávek Frommových přednášek a rozhovorů, které tak mají povahu mluveného slova a důležitým způsobem charakterizují Ericha Fromma jakožto člověka.

Erich Fromm psal svoji knihu jako apologii a polemiku zaměřenou na obě strany tehdejšího bipolárního světa. Bral si na mušku jak překroucení Marxova odkazu v sovětském impériu (kde se, slovy Kautského, stal ze socialismu státní kapitalismus), tak jeho neznalé odmítání a ideologickou ostrakizaci v impériu americkém. Přitom ovšem Frommova snaha obhájit myslitele co nejvěrněji nemohla dopadnout jinak než jako nahrazení jednoho či více předchozích obrazů jiným obrazem; určitě obrazem vstřícnějším a hlubokomyslnějším, proto ale ještě ne adekvátnějším. Co totiž adekvace znamená? Jak ji posuzovat? Když budeme naším dnešním jazykem vyjadřovat, co chtěl Marx, částečně uvězněný v dobové terminologii, "opravdu říci", nevyhneme se námitce, že originál překrýváme překladem. A pokud necháme hovořit samotného Marxe, což Fromm zhusta činí, doprovázeje navíc knihu čítankou Marxových textů, narazíme na známou marxistickou poučku, že nelze individuum posuzovat podle toho, co si o sobě myslí, a už vůbec ne epochu podle jejího vědomí.

Na základě čeho je člověk duševně zdravý? Tak se ptá Erich Fromm ve svých přednáškách z let 1953–1974. To, co je ve společnosti přijato jako normální, může být podle autora ve skutečnosti patologické. V důsledku toho jedinec, který se vyznačuje společensky přijatou patologií, je vnímán jako adaptovaný člen společnosti, a naopak někdo vlastně duševně zdravý může trpět vyloučením do té míry, že se u něj projeví duševní nemoc. A tak je v nemocné společnosti, jež je dnes primárně řízena ekonomickými požadavky, podle Fromma tím zdravým a přizpůsobeným autoritářský, marketingový či nekrofilní charakter. K těmto úvahám přispěl Frommův pobyt v Mexiku, který mu dovolil nutný odstup od průmyslové společnosti soudobých Spojených států amerických. V Mexiku se totiž setkal s lidmi, kteří si dovolují být „líní“ a dávají přednost volnému času před vyděláváním peněz. Fromm zároveň ukazuje, že líný i aktivní je člověk ze svých vnitřních příčin, a tedy nemusí být k aktivitě nucen.

Strach ze svobody patří k nejznámějším dílům Ericha Fromma, který ji napsal během exilového pobytu ve Spojených státech, kam musel utéci před Hitlerovým nacismem. Vzhledem k tomu, že lidem z demokratických společností se navzdory faktům zdálo neuvěřitelné, že by nacistickou ideologii i praxi aktivně podporovaly široké vrstvy německého národa, považoval Fromm za nutné vysvětlit psychologické kořeny tohoto úděsného jevu. Výstižně poukazuje na fakt, který nikdo před ním explicitně psychologicky nerozpracoval – fakt dvojznačnosti lidské svobody, jež se může stát otevřením možností, stejně jako cestou do úzkosti z osamění a izolace. Je-li svoboda pojímána oním druhým způsobem, svádí do pasti autoritářství, destruktivity či konformismu. Fromm ve svém díle pátrá, kdy takový strach ze svobody vznikl a co jej podpořilo, a přes všechna svá zjištění se domnívá, že je v lidských schopnostech stát se sebou samým skrze tvorbu, smyslovou radost, lásku či práci.

Suvenýr ke 100. narozeninám ctihodného Maháthery Nyánaponiky. Celou touto knihou se táhne nit vztahu učitel - žák.

Frommova nemilosrdná kritika excesů tržního hospodářství, projevujících se především v převažující orientaci na mít – od majetku a moci až po druhého člověka, který nás zajímá jen potud, pokud od něho můžeme získat jmění, slávu či sexuální rozkoš. Za tuto dravou hrabivost a lačnost však lidé draze platí – úzkostí a stresy, morální a psychickou degradací, neboť člověk už není to, co je, ale co má, a jelikož nemůže mít všechno, nemůže také být úplně šťastný. Vždycky se totiž najde něco, co mu chybí, co nemá. Jak tedy dospět k ekonomické prosperitě a přitom se vyhnout tomu, aby se naše společnost stala společností lidí notoricky nešťastných, osamělých, deprimovaných, destruktivních, závislých, závistivých a bezohledných? Jedinou možností je podle Fromma radikální změna charakterové orientace člověka z mít na být – ze štvance chtivosti se stát člověkem orientovaným na rozvoj svých bytostných tvůrčích sil, který se řídí svým svědomím a osobní zodpovědností k sobě samému i k svým bližním.

V jedné ze svých nejslavnějších knih vysvětluje Fromm vlastní pojetí destruktivity a různých forem agrese a poukazuje na podmínky vzniku takového chování.

Nová orientace psychoanalýzy v knize zdůrazněná staví do popředí společenské, kulturní a ekonomické faktory při utváření lidské osobnosti. Autor se pokouší o humanizaci psychoanalýzy a o psychologický rozbor politických ideologií a velkých událostí, které vstoupily do dějin. Domnívá se, že psychoanalýza odtrhla psychologii od problémů etiky a filosofie. Dětskou reakci na tlak rodičovské autority staví kniha proti oidipovskému komplexu a řešídalší problémy sohledem na problematiku dnešní, technicky, průmyslově a ekonomicky vyspělé společnosti. Doslov napsal Jiří Cvekl.

V letech 1974–1976, kdy zestárlý Fromm pracoval na díle Mít, nebo být, napsal mnohem více kapitol, než kolik jich bylo skutečně užito v knize, jež poprvé vyšla v roce 1976. Některé z nich obsahuje právě tento svazek. Pojednávají o „cestě k bytí“, jež může člověka naučit „umění být“. K němu ho dovedou láska, rozum a tvůrčí aktivita, které – na rozdíl od majetkových předmětů, jež se užíváním spotřebovávají – sdílením a užíváním rostou a znásobují se. Fromm rovněž varuje před představou, že osvícení můžeme dosáhnout bez úsilí, a před vírou, že život lze žít bez bolesti. Jeho cesta k sebeuvědomění a blahu je založena na psychoanalýze a meditaci. V umění být – v umění fungovat jako plná osobnost – lze vidět nejvyšší cíl života. Ten se nám podaří, když se obrátíme od narcistické sebevztaženosti, egoismu a vlastnické orientace k psychologickému a duchovnímu štěstí – k orientaci na bytí.

Tato kniha vychází z přednášek, které jsem přednesl v postgraduálním kurzu na Institutu psychiatrie Williama A. Whita a pro studenty na Bennington College. Je určena studentům psychiatrie a psychologie a zainteresovaným laikům. Jak naznačuje podtitul, jde o úvod do porozumění symbolickému jazyku. Zaměřuji se na základní aspekty, aniž bych se zabýval složitějšími problémy, které by překročily rámec úvodu. Freudovu teorii snů zmiňuji pouze v kontextu jeho Výkladu snů, nikoli v širším pojetí z pozdějších děl. Další složitosti plánuji probrat v druhém svazku. V názvu jsem zvolil termín "uvedení do porozumění zapomenutému jazyku", protože symbolický jazyk je univerzální jazyk lidstva, jehož porozumění je klíčové, nikoliv jeho interpretace jako tajného kódu. Věřím, že porozumění tomuto jazyku je důležité pro každého, kdo chce poznat sám sebe, a mělo by být součástí vzdělávacího systému na středních a vysokých školách, podobně jako jiné cizí jazyky. Jedním z cílů této knihy je přispět k realizaci této myšlenky.