Nácvik křesťanství

Kierkegaardův hlavní spis, psaný pod pseudonymem Johannes Anti-Climacus, zdůrazňuje nejvyšší idealitu křesťanství a začíná citací z Matouše 11, 28. Ten, kdo zve, není urozený, ale ponížený Ježíš, bůh bez domova. Křesťanství, chápané jako vítězství, je ve skutečnosti považováno za společenský zločin, a víra v pomoc od takového člověka může být absurdní a pohoršující. Možnost pohoršení je klíčovým předpokladem víry, paradoxem, který umožňuje skok ze světa klamu do křesťanství. Křesťanství, oddělené od pohoršení, není pravé křesťanství. Kierkegaard zdůrazňuje, že překonání pohoršení vírou je nezbytné pro skutečné následování Krista. Lidé se snaží vyhnout časnosti a zápasu o pravdu, přičemž pravda spočívá v každodenním úsilí o božství. Zápas není cílem, ale cestou, a bez této cesty ztrácí evangelium svůj smysl. Kierkegaard se později rozhodl vydat spis pod svým jménem, uvědomujíc si, že oficiální řád je neudržitelný. Útok na něj je absurdní, neboť opravovat řád znamená věřit v jeho legitimitu. Skutečný člověk, žijící božsky, se zdá lidem vyvyšovat, přičemž pravá víra v Boha je nejpodstatnějším zrušením oficiálního řádu. Kierkegaardův spis ukazuje, že pravda začíná v bytí, nikoli v poznání, a bez možnosti pohoršení není ani Život, ani Pravda.