Větší lásku nikdo nezná

Výpravná monografie Jiřího Šiguta poprvé přináší komplexní pohled na třicet let jeho tvůrčí činnosti. Po celou dobu se tento „enfant terrible“ české fotografie věnuje průzkumu média fotografie, překračuje její hranice, redefinuje ji a originálním způsobem uvádí do širších souvislostí vizuálního umění. Patří tak k nemnoha českým tvůrcům (J. Sudek, F. Drtikol, J. Funke, J. Štyrský, E. Medková, J. Svoboda, J. Koudelka aj.), kteří prosadili posuny vnímání uměleckých možností fotografie. Na počátku své tvorby Šigut programově nevstupoval do procesu dlouhotrvající expozice a zaznamenával tak obvyklé činnosti (cesty autobusem, vlakem, výtahem, procházky, nákupy…), aby v devadesátých letech již zcela rezignoval na tradiční vztah negativ—pozitiv a záznam pořizoval přímo na citlivou vrstvu fotografického papíru, kdy zdrojem světla a energií je příroda (denní světlo, hvězdy, měsíc, oheň, světlušky…) či přímo na oblečení s fotocitlivou vrstvou, kdy se sám stal kamerou. Necouvl ani před výzvou, kterou přinesl nástup digitální fotografie, a v současnosti se pokouší nalézt pevnou základnu při rozkladu obrazu na elementární jednotky. Vedle autorských textů Jiřího Šiguta, které tvoří jakýsi pandán k jeho dílům, knihu doprovází texty teoretiků umění Petra Vaňouse, Martina Klimeše, Jakuba Guziura a Jiřího Valocha.