O výchově křesťanského vladaře

Erasmovu politickou (veřejnou) činnost si můžeme nejlépe ukázat právě na knize O výchově křeštanského vladaře. Erasmus zde uplatňuje několikeré měřítko: jde o dílo literární, které je opřeno o ohromující znalost klasické a středověké literatury, o spis, který má sloužit jako praktický návod k výchově panovníka, stejně jako o dílo teoretické, které má shrnout principy, jimiž se má řídit stát a jeho vládce. Obdobně jako jiní autoři děl tohoto žánru i Erasmus použil u spisu O výchově křesťanského vladaře známý literární útvar „knížecího zrcadla“, jemuž však dal nový obsah. To, co je na Erasmově díle nové, je systematičnost výkladu a celistvé chápání panovníkovy výchovy od narození přes nástup na trůn až po vlastní vládnutí. Záměrný je i důraz na způsob výchovy pomocí příkladů z literatury a zdůraznění role panovníka ve státě. Erasmus je přesvědčen, že dobrý příklad (ve vhodnou chvíli) nemůže přinést jiné než dobré plody. Ne osobní nebo dynastický prospěch, jak Erasmus mnohokrát zdůrazňuje, ale prospěch všech poddaných (občanů) státu je smyslem a cílem dobré vlády. Podnět k napsání díla O výchově křesťanského vladaře přišel za třetí anglické cesty během vlády anglického krále Jindřicha VIII. v letech 1509 až 1514, do něhož Erasmus vkládal naději, že bude knížetem míru a mecenášem umění. Že se tak nestalo, přičítá Erasmus špatné výchově a špatným rádcům, kteří panovníka využili jen k vlastnímu prospěchu. Spis O výchově křesťanského vladaře bývá často považován za kompendium politických ideálů, které s realitou nemají mnoho společného. Proti Erasmovu dílu bývá stavěn Machiavelliho Vladař (Il Principe), dílo vzniklé sice ve stejné době (1513), ale nesené duchem politického realismu.