O pojmu ironie

Více o knize

Kierkegaard uzavřel svá studia teologie a filosofie disertací o ironii, která se stala základem jeho myšlenkového a spisovatelského díla. Zaměřil se na sókratovskou ironii, analyzovanou skrze Xenofóna, Platóna a Aristofana. Sókrata chápe jako samostatnou postavu, odlišnou od Platónových dialogů, a obhajuje Aristofanův nefilosofický přístup, který lépe vystihuje Sókratův smysl pro ironii. Aristofanův negativní portrét Sókrata paradoxně odhaluje, co se Sókratovi snažil ironií dosáhnout – zpochybnit domnělé vlastnictví pravdy a vědění. Ironické dotazování vede k introspekci a hledání vlastních existenciálních odpovědí. Kierkegaard se od Sókrata učí mistrovství ironie a hledá způsob, jak narušit dobovou nivelizaci a víru ve vědu a pokrok, které potlačují individualitu. Domnívá se, že lidé trpí nadbytkem znalostí, které zakrývají jejich osobní existenci. Tato práce je východiskem Kierkegaardova díla a obsahuje zárodek existencialismu. Ironie osvobozuje, ale neposkytuje pozitivní návod; představuje „absolutní negativitu“ a první krok k sobě samému. Kierkegaard se držel maximy „poznej sám sebe“ v celém svém díle, přičemž ironie mu byla stálým průvodcem. Dále reflektuje ironii romantických autorů a chválí Shakespearovu řízenou ironii, která umožňuje postavám zůstat „svými vlastními umělci“.