Kateřina Vinšová Pořadí knih (chronologicky)

Překlad francouzského výboru vydaného roku 2002 přináší úryvky z děl různých žánrů: novinové články, úryvky beletristických děl nebo esejů, osobní dopisy, předmluvy ke sborníkům a ukazuje jak různorodost Camusovy tvorby, tak hlubokou jednotu jeho otázek i přesvědčení. Vybrané texty byly napsány v letech 1943 až 1958 a od té doby se mnoho změnilo a otázka terorismu nabyla podstatně odlišných rozměrů. Camus se nedožil nezávislého Alžírska, ani pádu SSSR, ani vzestupu náboženského fanatismu. Přestože promýšlel a psal tyto stránky pro svou dobu, nepochybně se týkají i nás – ať jde o novinové články nebo úryvky z esejů a literárních děl – a mohou nám pomoct lépe pochopit současné dění v Alžírsku, na Středním východě i newyorské události z 11. září 2001. Tyto texty totiž vypovídají o Camusově prozíravosti založené na morálních, filosofických a politických úvahách, jež jsou vždy úzce spjaty s historickými událostmi. Camus důrazně odmítá jakkoliv ospravedlňovat zabíjení a nesouhlasí s tvrzením, že by účel světil prostředky, protože je přesvědčen, že „násilí je zároveň nevyhnutelné i neospravedlnitelné“ a že určité meze jsou nezbytné proto, aby spravedlnost, svoboda, lidská důstojnost a štěstí zůstaly zachovány; přináší nám tedy vzkaz bez iluzí, ale paradoxně také důvody, abychom si ze světa nezoufali.

Asterix a Obelix v římských legiích. Do vesnice nepoddajných se po dvou letech vrací krásná Halabala, do které se okamžitě zamiluje Obelix. Sotva započatý románek však rychle pohřbí zpráva, že Tragikomixe, Halabalina snoubence, odvlekli Římané do afrických legií. Asterix a hlavně Obelixneváhají ani okamžik a vyrážejí mládenci na pomoc.

Jednoho dne musí pravda vyjít najevo. Jednoho dne se lidstvo konečně musí dozvědět to tajemství, jež ho udržuje v napětí přes dva tisíce let. Každý sice ví, že Obelix spadl do kotle s kouzelným lektvarem, když byl malý, ovšem nikdo netuší, jak se to stalo. Nyní nadešla ta pravá chvíle! A vzhledem k tomu, že v té temné záležitosti měl prsty také Asterix, požádali jsme ho, aby nám všechno vylíčil. Tak tedy, fiat lux!, jak (možná) říkali staří Římané, neboli "budiž světlo"!

Mezi Rigou a Turínem, mezi židovským otcem a matkou protestantkou, mezi němčinou a italštinou, mezi literaturou a rodinou. Intimní život na pozadí velkých dějin. Vzdálení otcové je kniha velice osobní, neboť její autorka v ní hledá v čase a proměnách minulého století svá já: německy mluvící holčičku, která vyrůstá na přelomu 20. a 30. let v kosmopolitní Rize v rodině emancipované italské intelektuálky a židovského bonvivána, dospívající dívku vychovávanou babičkou v komunitě valdenských v piemontské vísce u francouzských hranic a nakonec manželku a matku, mladou ženu, která „se musela zrodit sama ze sebe“, která se přivedla na svět „spolu se svými dětmi“ v italském Turíně, kde se v době od poválečné obnovy po revoltující sedmdesátá léta pokouší skloubit čas pro rodinu s časem pro svou niternou potřebu, kterou je psaní. Zároveň je to i kniha přinášející sdílenou zkušenost s „malými“ rodinnými traumaty. Na pozadí Marinina života běží „velké“ dějiny: nacismus, fašismus, holokaust, odboj, ekonomický boom, olověná léta. Obecné a častým používáním poněkud vyprázdněné termíny jako identita, kořeny, tradice, multikulturalita mají v jejích výrazově střídmých a vycizelovaných vzpomínkách konkrétní, proměnlivý a stále živý obsah. Vrcholná próza Mariny Jarre čtenáře odzbrojí svou syrovostí a upřímností a zasáhne svou křehkostí a krásou.

Do horské vesnice krátce po válce přijde záhadný cizinec – a místním se nelíbí, že odhaluje jejich černé svědomí. Když je nato zavražděn, pověří úřady jednoho z místních, Brodecka, navrátilce z koncentračního tábora, aby celou věc vyšetřil. Takový je v nejvyšší stručnosti a největším zjednodušení námět světově proslulého románu Philippa Claudela. Jeden z nejlepších a nejsvéráznějších francouzských komiksových tvůrců Manu Larcenet opatřil tuto předlohu stejně strhující výtvarnou podobou. Limitovaná edice s odlišnou variantou obálky s otevřeným hřbetem na plátnu (švýcarská vazba), jednotlivé kusy číslovány v dolním rohu, jak na boxu, tak na samotné knize.

Claudio Magris se zde vrací k tématu, jež je mu blízké a o němž psal už v románu Poslepu, k sochám z lodních přídí, hledícím před sebe na moře vstříc osudu a odvracejícím působení zlých sil. Kniha, která strhujícím způsobem líčí dějiny těchto figur a je doplněna i bohatým obrazovým materiálem, však není jen historií muzeálních kousků. Vypráví o moři, o ženách, o lodích i o literatuře. Sochy vystupují z mýtů a stávají se z nich skutečné ženské postavy – Sirény, bohyně, obyčejné ženy nebo věštkyně jako Kassandra, svůdnice, matky, vizionářky a další. Dočítáme se o hřbitovech pro lodě, o hrdinkách a dobrodruzích, kteří se vynořují z hlubin paměti a stávají se nesmrtelnými. Claudio Magris za tuto knihu obdržel v roce 2020 mezinárodní cenu MARetica udělovanou textům o moři.

Soubor pěti povídek s tématem stáří a plynoucího času, s nímž se musí jednotliví protagonisté vyrovnat. Starý bohatý průmyslník se nechá zaměstnat jako vrátný v jedné ze svých budov; pedagog z hudební konzervatoře na odpočinku se po letech setká se svým někdejším žákem, dnes houslovým virtuosem; stařičký spisovatel žijící v ústraní na venkově je čestným hostem při udílení literární ceny pro začínající spisovatele, kde se cítí nepatřičně; někdejší vysloužilec z první světové války sleduje natáčení filmu o příhodě z vlastního mládí a nepoznává sebe ani přátele a ani onu dobu; a konečně v ústřední povídce, jež propůjčila jméno celé knize, zjišťuje starý hrdina při náhodném bezvýznamném setkání v jednom ospalém rakouském městečku, že čas neběží jen lineárně a že si s námi záludně pohrává.

Pád (1956) je poslední velkou prózou Alberta Camuse. Původně měl být zařazen do povídkové sbírky Exil a království, vzhledem k neustále se rozšiřujícímu obsahu díla se však spisovatel rozhodl povýšit jej na román a publikovat odděleně. Pád je jedinou Camusovou prózou, do jejíhož hrdiny vložil autobiografické prvky, přestože sklon pokoutního advokáta Clamence vynášet nad lidmi soud autorovi rozhodně vlastní nebyl, stejně jako neschopnost poznat a analyzovat vlastní vinu. Clamence nepřispěje na pomoc tonoucí sebevražedkyni – jako „člověk revolutující“ nemůže své provinění omluvit ani odpykat, protože nemá Boha ani budoucnost, která by mu dala rozhřešení. Mytický ráz předešlých románů se rozhodl Camus v Pádu nahradit dušezpytným ponorem, neboť si, jak sám napsal v Zápisníku, předsevzal postihnout lež, což je rozpor mezi vnějším projevem a skrytým životem člověka.

Další Tintinovo dobrodružství začíná neobvykle. Tintin objeví spolu s kappitánem Haddockem v modelu plachetnice lístek, ktreý očividně vede k ukrytému pokladu. Netuší však, že o existenci pokladu vědí i nebezpeční zločinci, kteří se k němu snaží dostat za každou cenu jako první. V tomto příběhu se dozvíme ledacos o hrdinném předkovi kapitána Haddocka a dostaneme se i na zámek Moulinsart, kde sídlí banda lupičů. Příběh o honbě za pokladem pokračuje ještě v dalším sešitu "Poklad rudého Rackhama".