Kateřina Vinšová Pořadí knih

Do galské vesničky se ze studií v Condatu vrátí krásná Halabala. Její snoubenec Tragikomix je násilím odveden do římských legií. A tak Asterix a Obelix Halabale nabídnou, že se nechají také naverbovat do legií a odvelet do Afriky, aby Tragikomixe našli.

Jednoho dne musí pravda vyjít najevo. Jednoho dne se lidstvo konečně musí dozvědět to tajemství, jež ho udržuje v napětí přes dva tisíce let. Každý sice ví, že Obelix spadl do kotle s kouzelným lektvarem, když byl malý, ovšem nikdo netuší, jak se to stalo. Nyní nadešla ta pravá chvíle! A vzhledem k tomu, že v té temné záležitosti měl prsty také Asterix, požádali jsme ho, aby nám všechno vylíčil. Tak tedy, fiat lux!, jak (možná) říkali staří Římané, neboli "budiž světlo"!

Mezi Rigou a Turínem, mezi židovským otcem a matkou protestantkou, mezi němčinou a italštinou, mezi literaturou a rodinou. Intimní život na pozadí velkých dějin. Vzdálení otcové je kniha velice osobní, neboť její autorka v ní hledá v čase a proměnách minulého století svá já: německy mluvící holčičku, která vyrůstá na přelomu 20. a 30. let v kosmopolitní Rize v rodině emancipované italské intelektuálky a židovského bonvivána, dospívající dívku vychovávanou babičkou v komunitě valdenských v piemontské vísce u francouzských hranic a nakonec manželku a matku, mladou ženu, která „se musela zrodit sama ze sebe“, která se přivedla na svět „spolu se svými dětmi“ v italském Turíně, kde se v době od poválečné obnovy po revoltující sedmdesátá léta pokouší skloubit čas pro rodinu s časem pro svou niternou potřebu, kterou je psaní. Zároveň je to i kniha přinášející sdílenou zkušenost s „malými“ rodinnými traumaty. Na pozadí Marinina života běží „velké“ dějiny: nacismus, fašismus, holokaust, odboj, ekonomický boom, olověná léta. Obecné a častým používáním poněkud vyprázdněné termíny jako identita, kořeny, tradice, multikulturalita mají v jejích výrazově střídmých a vycizelovaných vzpomínkách konkrétní, proměnlivý a stále živý obsah. Vrcholná próza Mariny Jarre čtenáře odzbrojí svou syrovostí a upřímností a zasáhne svou křehkostí a krásou.

Do horské vesnice krátce po válce přijde záhadný cizinec – a místním se nelíbí, že odhaluje jejich černé svědomí. Když je nato zavražděn, pověří úřady jednoho z místních, Brodecka, navrátilce z koncentračního tábora, aby celou věc vyšetřil. Takový je v nejvyšší stručnosti a největším zjednodušení námět světově proslulého románu Philippa Claudela. Jeden z nejlepších a nejsvéráznějších francouzských komiksových tvůrců Manu Larcenet opatřil tuto předlohu stejně strhující výtvarnou podobou. Limitovaná edice s odlišnou variantou obálky s otevřeným hřbetem na plátnu (švýcarská vazba), jednotlivé kusy číslovány v dolním rohu, jak na boxu, tak na samotné knize.

Claudio Magris se zde vrací k tématu, jež je mu blízké a o němž psal už v románu Poslepu, k sochám z lodních přídí, hledícím před sebe na moře vstříc osudu a odvracejícím působení zlých sil. Kniha, která strhujícím způsobem líčí dějiny těchto figur a je doplněna i bohatým obrazovým materiálem, však není jen historií muzeálních kousků. Vypráví o moři, o ženách, o lodích i o literatuře. Sochy vystupují z mýtů a stávají se z nich skutečné ženské postavy – Sirény, bohyně, obyčejné ženy nebo věštkyně jako Kassandra, svůdnice, matky, vizionářky a další. Dočítáme se o hřbitovech pro lodě, o hrdinkách a dobrodruzích, kteří se vynořují z hlubin paměti a stávají se nesmrtelnými. Claudio Magris za tuto knihu obdržel v roce 2020 mezinárodní cenu MARetica udělovanou textům o moři.

Soubor pěti povídek s tématem stáří a plynoucího času, s nímž se musí jednotliví protagonisté vyrovnat. Starý bohatý průmyslník se nechá zaměstnat jako vrátný v jedné ze svých budov; pedagog z hudební konzervatoře na odpočinku se po letech setká se svým někdejším žákem, dnes houslovým virtuosem; stařičký spisovatel žijící v ústraní na venkově je čestným hostem při udílení literární ceny pro začínající spisovatele, kde se cítí nepatřičně; někdejší vysloužilec z první světové války sleduje natáčení filmu o příhodě z vlastního mládí a nepoznává sebe ani přátele a ani onu dobu; a konečně v ústřední povídce, jež propůjčila jméno celé knize, zjišťuje starý hrdina při náhodném bezvýznamném setkání v jednom ospalém rakouském městečku, že čas neběží jen lineárně a že si s námi záludně pohrává.

Pád (1956) je poslední velkou prózou Alberta Camuse. Původně měl být zařazen do povídkové sbírky Exil a království, vzhledem k neustále se rozšiřujícímu obsahu díla se však spisovatel rozhodl povýšit jej na román a publikovat odděleně. Pád je jedinou Camusovou prózou, do jejíhož hrdiny vložil autobiografické prvky, přestože sklon pokoutního advokáta Clamence vynášet nad lidmi soud autorovi rozhodně vlastní nebyl, stejně jako neschopnost poznat a analyzovat vlastní vinu. Clamence nepřispěje na pomoc tonoucí sebevražedkyni – jako „člověk revolutující“ nemůže své provinění omluvit ani odpykat, protože nemá Boha ani budoucnost, která by mu dala rozhřešení. Mytický ráz předešlých románů se rozhodl Camus v Pádu nahradit dušezpytným ponorem, neboť si, jak sám napsal v Zápisníku, předsevzal postihnout lež, což je rozpor mezi vnějším projevem a skrytým životem člověka.

Odvážný reportér Tintin se seznamuje s kapitánem Haddockem a zažívá s ním neuvěřitelné dobrodružství při hledání pokladu. Přitom stále naráží na dvojici popletených agentů Kadlec a Tkadlec. Kniha rozvíjí příběh komiksových alb i samotného filmu a doplňuje je o některé zajímavé detaily a epizody, takže je příjemným počtením pro všechny příznivce Tintina a jeho přátel v čele s věrným psem Filutou.

Černé zlato je chronologicky patnáctým Tintinovým dobrodružstvím. První černobílá verze začala vycházet roku 1939, Hergé umístil děj do vymyšlené arabské země Hemed, kde spolu soupeří dva ropní šejkové posedlí touhou po moci. Mezi nimi se ocitá Tintin a snaží se polapit zlotřilého padoucha dr. Müllera, s kterým se setkal již v příběhu Černý ostrov. Jízda pouští popletených detektivů Tkadlece a Kadlece patří k nejvtipnějším sekvencím celé série.