Přestože doba národního socialismu patří k jedné z nejlépe prozkoumaných epoch německých dějin, ještě stále kolují zvěsti a polopravdy. Odstranil Hitler nezaměstnanost? Ctili nacisté rodinné hodnoty? Byli nac.socialisti doopravdy ve světě izolovaní? A jak to bylo ve třetí říši s německou koloniální politikou? Na základě podobných otázek podává autor stručný a přehledný pohled na dobu nac.socialismu.
Organizace SS po celá léta držela v koncentračních táborech Sachsenhausen, Buchenwald a Dachau držela zvláštní a čestné vězně z Německa i ze zahraničí. Pro ten účel se konfiskovaly zámečky, zámky i hotely, jež měly sloužit jako příbytky pro vysoce postavené státní vězně. Tito vězni, držení obvykle v přísné izolaci od okolního světa, měli v rámci nacistického represivního systému zvláštní postavení. Často měli k dispozici dokonce vlastní služebný personál. Mezi rukojmími byli politici, vojáci, průmyslníci, duchovní i příslušníci. Našli se mezi nimi rovněž odpůrci režimu, například pastor Martin Niemöller, neúspěšný atentátník na Hitlera Georg Elser nebo bývalý rakouský kancléř Kurt Schuschnigg. A patřil k nim též Stalinův syn Jakov Džugašvili, jehož jeho otec odmítl vyměnit za německé rukojmí. Čestnými vězni byli nizozemský ministerský předseda Hendrik Coljins, regent Maďarského království Miklós Horthy, italská princezna Mafalda, belgický král Leopold III. i francouzský premiér Léon Blum. Tato kniha přináší řadu nových poznatků o nacionálněsocialistické represivní politice.
Martin Bormann (1900–1945) byl jedním z nejvíce nenáviděných nacistických úředníků. Jako vedoucí stranické kanceláře NSDAP s hodností říšského ministra a Hitlerova osobního tajemníka byl obávaným nepřítelem ostatních ministrů, úředníků, soudců a generálů. Bormann se identifikoval s Hitlerovými idejemi rasové politiky, konečného řešení a koncentračních táborů a sám sebe učinil nepostradatelným v roli vykonavatele špinavé práce. Rozhodl tak o osudu milionů lidí. Po Hitlerově sebevraždě se Bormannova stopa ztrácí. V říjnu 1946 byl odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku v nepřítomnosti k trestu smrti. V roce 1972 byla v Berlíně nalezena kostra a po tomto nálezu byl Bormann oficiálně prohlášen za mrtvého. Mnoho dokumentů, které osvětlují Bormannův život, bylo zpřístupněno teprve v nedávné době a Volker Koop na jejich podkladu rekonstruuje osobnost provozně druhého nejmocnějšího muže třetí říše.
Kdo nespolupracuje, jde proti nám! Tak znělo heslo německých Werwolfů. Jejich činnost se začala projevovat na počátku roku 1945. Po dostatečném výcviku na různých zámcích, hradech a táborech v Německu nastala chvíle pro uskutečnění jejich záměrů. Vojenská situace Německa byla zoufalá, sovětští vojáci se blížili k Berlínu a Spojenci pronikali na území Říše. Mnoho různých skupinek Werwolfů začalo na území Německa podnikat své akce. V nocích přepadávali osoby antifašistického vyznání, udávali špatný směr cizím vojákům pomocí silničních značek, sabotovali znovu opravená kolejní spojení mezi Spojenci. Slitování neměli ani s lidmi, kteří dezertovali či začali spolupracovat s nepřáteli. Pomáhali civilnímu obyvatelstvu ve všech okolnostech. Jejich úkrytem se stal les. Byl jejich útočištěm i teritoriem. Werwolfové byli organizací, již uvedl v život v září 1944 říšský vedoucí SS Heinrich Himmler a která je dodnes opředena mnoha pověstmi. V době na konci války byla vymyšlena jako jedna z „tajných zbraní“ nacistů. Její určení a ideologie plně vyhovovaly myšlence, které se oddávali nacisté téměř do konce války. Věřili tomu, že útok spojenců bude tajnými zbraněmi zastaven před Berlínem a pak dojde k obratu ve válce. Kniha Volkera Koopa se fascinujícím způsobem věnuje fenoménu Werwolfů, jejichž činnost se zrodila v posledních měsících zatím největšího světového válečného konfliktu v lidských dějinách.
Ein verdrängtes Kapitel der deutschen Geschichte: Tausende Deutsche brachten ihre Begeisterung für Adolf Hitler in Versform und sandten ihre Gedichte an die NSDAP, an die Reichskanzlei oder an das Propagandaministerium in Berlin. Volker Koop hat diese bislang unbeachteten Quellen wiederentdeckt und ordnet sie – und die oftmals erhaltenen Begleitschreiben – in den zeithistorischen Kontext ein. Zahlreiche Originaltexte geben Zeugnis von dem psychologischen Ausnahmezustand des Volkes der »Dichter und Denker«, das in der Zeit des Nationalsozialismus diesen Anspruch verwirkt hatte.
Na temat Lebensbornu ciągle jeszcze krążą błędne opinie, mity i pogłoski. Instytucja ta została powołana do życia w końcu 1935 roku przez jednego z najpotężniejszych ludzi reżimu narodowosocjalistycznego, reichsfuhrera SS Heinricha Himmlera, rzekomo w celu niesienia pomocy niezamężnym matkom i nieślubnym dzieciom. W Niemczech oraz w przyłączonej do nich Austrii Lebensborn dysponował ośmioma domami matek i dwoma domami dzieci, wyposażonymi i gotowymi na przyjęcie 100 porodów miesięcznie. Była to jednak tylko część działalności tej instytucji i fakt ten nie może przesłonić zbrodni, polegających na odbieraniu tożsamości niewinnym dzieciom w Polsce, Czechosłowacji, w Jugosławii i Rosji - bowiem od początku II wojny światowej jednym z głównych zadań Lebensbornu było rabowanie „rasowo cennych” dzieci z okupowanych przez niemieckie wojska obszarów, głównie ze wschodniej Europy. Dlatego ten właśnie kompleks spraw, a nie „charytatywna” opieka nad samotnymi matkami stanowi główny temat niniejszej książki. Ponadto Lebensborn współdziałał z gestapo i rabował żydowskie mienie, żeby wykorzystywać je dla własnych celów. Utworzenie Lebensbornu stanowiło część nieludzkiej polityki rasowej narodowych socjalistów.
Die 1935 auf Veranlassung Heinrich Himmlers gegründete »Studiengesellschaft ›Deutsches Ahnenerbe‹ e. V.« hatte vor allem eine Aufgabe: Sie sollte die rassische Überlegenheit des »arischen Menschen« nachweisen. Neben obskuren Aktivitäten wie der Wiederbelebung germanischer Thingstätten erhielt die Organisation bald eine Reihe von verbrecherischen Sonderaufträgen: vom Kunstraub in den von Deutschland besetzten Gebieten bis hin zur Ermordung Hunderter von KZ-Häftlingen zu pseudowissenschaftlichen Zwecken. Dieses Buch erfasst und beschreibt erstmals die Geschichte einer verharmlosten SS-Organisation in ihrer ganzen Dimension.
Glaubte man der öffentlichen Darstellung der SED, dann hatte es sich beim den Kampfgruppen der Arbeiterklasse in der früheren DDR um eine schlagkräftige Truppe gehandelt, die die vermeintlichen "sozialistischen Errungenschaften" gegen welchen Feind auch immer hätte schützen können. Tatsächlich aber hatten diese Kampfgruppen nur eine einzige Aufgabe: Das diktatorische SED-Regime militärisch zu sichern und Unruhen und Demonstrationen im eigenen Land notfalls mit Gewalt zu unterdrücken. Als Antwort auf den Volksaufstand von 1953 gegründet, sollte diese Partei-Armee, die in ihren Wurzeln und Aufgaben in Vielem an die SA im Dritten Reich erinnert, durch ihre bloße Existenz als Instrument der Einschüchterung gegenüber der eigenen Bevölkerung dienen. Erst mit dem Ende der SED und DDR bestanden sie ihre wirkliche Bewährungsprobe: Völlig unspektakulär löste sich dieses "Schwert der Arbeiterklasse" auf und wurde Bestandteil deutscher Vergangenheit. Das Buch mit zahlreichen bisherunbekannten Dokumenten erlaubt erstmals einen umfassenden Einblick in Struktur, Aufgaben sowie Kampfkraft und Einsatzbereitschaft dieser DDR-spezifischen Partei-Armee.
Rudolf Höss, który przeszedł do historii jako komendant obozu Auschwitz, to jeden z najbardziej bezwzględnych egzekutorów hitlerowskich zbrodni. Pod jego trwającym trzy i pół roku kierownictwem Auschwitz stał się największym obozem zagłady Trzeciej Rzeszy, miejscem eksterminacji na skalę nieznajdującą precedensu w historii ludzkości. Realizując „ostateczne rozwiązanie kwestii żydowskiej”, Höss okazywał ślepe i bezwarunkowe posłuszeństwo, był gorliwy, skrupulatny i metodyczny. To właśnie Höss jako pedantyczny perfekcjonista wprowadził obowiązek tatuowania numerów więźniów, by usprawnić „buchalterię” śmierci. Dbał o „wydajność” komór gazowych i krematoriów. Jego żona, Hedwig Höss, była dumna z męża, który wypełniał tak ważną misję w eksterminacji Żydów. W wolnym czasie zajmował się troskliwie rodziną i czytał bajki dzieciom. Höss, jak żaden inny nazista, otwarcie relacjonował eksterminację Żydów i pozostawił spisane wspomnienia, choć trudno stwierdzić, czy czynił to dlatego, że obudziło się w nim sumienie. W więzieniu w Wadowicach, niedługo przed egzekucją, wyspowiadał się i przyjął Komunię Świętą. 16 kwietnia 1946 r. został powieszony przed swoją dawną willą na terenie obozu Auschwitz. W swej książce Volker Koop kreśli wierny obraz bezwzględnego masowego mordercy, obalając jednocześnie wiele mitów i korygując liczne przekłamania dotyczące osoby komendanta Auschwitz.
Hitler ließ sich fast jeden Abend mehrere Spielfilme vorführen. Propagandaminister Goebbels stellte schönen Schauspielerinnen nach und versuchte nebenbei vergeblich, den deutschen Film auf Hollywood-Niveau zu bringen. Viele NS-Größen verfügten über private Kinosäle, in denen sie ungestört ausländische Musicals und Komödien genießen konnten. Gauleiter und Generäle bemühten abstruse Argumente, um den Zeichentrickfilm „Schneewittchen und die sieben Zwerge“ sehen zu dürfen … Volker Koop enthüllt in diesem Buch nicht nur die Lieblingsfilme des „Führers“ und seiner Getreuen, sondern beschreibt auch, wie sich zahlreiche Filmschaffende bei den Nazis anbiederten und von deren Gunst profitierten.