Jiří Kolář Pořadí knih

Deníkové záznamy od srpna 1957 do července 1958 nebyly zahrnuty do Kolářova desetisvazkového Díla. Vladimír Karfík je objevil ve svém archivu až v r. 2023. Jde o mimořádné svědectví o lidech a době, v níž se rozhodujícím způsobem - ovšem za doprovodu nejrůznějších paradoxů a absurdit postupné eroze totality - uvolňovalo stalinistické sevření. Kolář je výjimečný zapisovatel, vnímavý a zároveň nemilosrdně otevřený v náhledech a hodnoceních, včetně nejbližších přátel i sebe sama. Vytvořil tak vzrušující literární deník mimořádné poznávací, ale i čtenářské hodnoty. Postavy uváděné často jen iniciálami či vlastními jmény i tehdejší instituce jsou identifikovány v příloze Jmenné vysvětlivky. Literární objev se tak řadí k významným klíčům k pochopení tehdejších dějů, vztahů a společenské atmosféry.

Poezie je svět, který nelze nakreslit, vyfotografovat nebo zfilmovat. Něco, co se připomene třeba až po dlouhých letech. Poezie je pojmenováním pro to, co člověk sám pojmenovat neumí, ale teprve když je to pojmenované, může o tom začít myslet. Pocity, které by si nepřiznal, pocity, které neznal. Zhoupnutí se na vlnách jazyka, hudby slov, rytmu slabik. Víc asi nic. A asi by se o ní ani nemělo psát. A o básnících teprve ne. Já vím.

Im September 1952 konfiszierte der tschechische Geheimdienst ein explosives Typoskript. Dessen Autor wurde wegen »Aufruhrs gegen die Republik« sowie »Schmälerung des Ansehens des Präsidenten« zu einem Jahr Haft verurteilt, und dieser »Hooligan, der sich in einem unbewachten Augenblick in die Literatur eingeschlichen hatte« (Jiří Taufer), sollte auch weiterhin ausgeschaltet werden. Gemeint war Jiří Kolář. Und so war der Weg der Leber des Prometheus, die »wie kein anderer Text ein so rasendes wie suggestives Bild der Zeit« gibt (František Hrubín 1952), voller Hindernisse. Samisdat- und Exilausgaben konnten nur auf eine doppelt zensierte Fassung zurückgreifen, erst 2016 erschien der ursprüngliche Text von 1950 – dank des beschlagnahmten Exemplars, das sich beim Geheimdienst erhalten hatte. Anstößig ist der Text mit seinem unverhohlenen Blick auf die menschliche Niedertracht und die absurde Monstrosität des Banalen, in seiner Trostlosigkeit und zugleich in seinem geradezu radikalen moralischem Anspruch, der einem täglichen prometheischen Leiden entspringt, einer Erschütterung im Kleinen wie im Großen, im Historischen wie Alltäglichen. Der weltberühmte Künstler Jiří Kolář ist als Autor im deutschsprachigen Raum kaum präsent. Die zentrale Rolle, die das Wort für ihn behalten hat, zeigen seine gegenständlichen Briefe, seine Hommage an Christian Morgenstern, an Jawlensky, das Tagebuch 1968, kurz, die unzähligen Collagen, die mit dem gedruckten Wort arbeiten. Sie verdeutlichen die Kompliziertheit von Wahrheit, die Korrumpierbarkeit des Wortes, seine Macht, seine kontextabhängige Chamäleonnatur. Die Leber des Prometheus liest sich wie die Quelle dieser Bilder, ein Tryptichon aus eigenen, adaptierten, zitierten, alludierten, ineinadergespiegelten und collagierten Texten. Der Blick geht nicht nach innen, sondern nach oben und unten, auf die Straße hinaus und in die Zeitungen, aber es gibt einen Refrain: Nicht lügen! Man folge dieser Aufforderung, es erfordert Mut: Die Leber des Prometheus, für die der Autor »auf lange Zeit zu einem literarisch und menschlich Geächteten wurde« (Vítězslav Nezval), zieht den Leser, ähnlich wie die Dynamik der Collagen, in einen bedrohlichen Sog und läßt ihn ins Bodenlose verlorener Kultiviertheit und toter Moral fallen.

Jiří Kolář, Dichter und bildender Künstler, wurde durch seine Collagen und Experimente zu neuen künstlerischen Techniken weltberühmt. 1961 entstand eine erste Gebrauchsanweisung (Návod k upotřebení ). Sie besteht aus 12 langen Prosagedichten – Anleitungen zu Verhaltensweisen. Dabei plädiert er, nicht ohne Ironie, für eine andere, aufmerksame, dem Alltäglichen zugewandte, wache Aufnahme der Welt, ohne Pathos und Jubelgesänge – in Zeiten ständiger sozialistischer Propaganda ein Politikum. Deutlich ist der Reihencharakter vieler seiner Gedichte, die dem ABC, dem Monatslauf oder einfach einer Zahlenreihe folgen. Diese Gedichte werden hier erstmals in deutscher Sprache veröffentlicht – und parallel im tschechischen Original. Zwischen 1962 und 1965 folgte eine zweite Gebrauchsanweisung mit 52 meist kürzeren Gedichten, die die eigene Person in der Welt verorten.

Tato kniha obsahuje více než čtyři stovky dosud nepublikovaných Blatného básní z let 1982–1990. Je to ohromující množství, ale pořád jen zlomek toho, co zůstalo v Blatného básnické pozůstalosti uložené nyní v pražském Památníku národního písemnictví. Kniha je rozdělena volně do osmnácti oddílů – a většina z nich by mohla sloužit jako samostatné básnické sbírky. Tato kumulativní podoba ale nejlépe vystihuje způsob, jakým Ivan Blatný pracoval. Ani on totiž nevytvářel jednotlivé básnické sbírky, nýbrž denně usedal, aby do školních sešitů psal svou nekonečnou báseň. Jde pražské dítě domů z bia… je při své obsáhlosti výbor reprezentativní a představuje Blatného tak, jak jej neznáme z předchozích sbírek Stará bydliště a Pomocná škola Bixley. Je to fascinující kniha, která potvrzuje nebo ještě spíše upevňuje Blatného pozici na českém básnickém Parnasu. Básně doprovází konvolut dosud nepublikovaných koláží Blatného přítele Jiřího Koláře.

Komplexní a vyčerpávající publikace, která nemá na trhu obdoby, se odborně a zároveň poutavě věnuje všem aspektům železničního provozu. Seznamuje čtenáře se skladbou železniční dopravní cesty, s vozidlovým parkem, zabezpečením železničního dopravního provozu, návěstní soustavou, služebními pomůckami i některými předpisy. Těžištěm výkladu je vysvětlení principů řízení dopravního provozu a jeho plánování pomocí grafikonu vlakové dopravy. Nechybí ani další speciální témata: vlakotvorba nákladní dopravy, plánování periodických jízdních řádů, zásady organizování provozu na vysokorychlostních tratích. V rozsáhlé příloze pak jsou další užitečné materiály jako česko-anglický slovníček železničních pojmů, ukázky grafikonů a jízdních řádů, přehled návěstí a návěstidel, vyobrazení vozidlového parku a množství barevných fotografií. Každá kapitola obsahuje kromě odborného výkladu i různé zajímavosti z provozu, historie či techniky kolejových vozidel, díky nimž po ní sáhnou nejen profesionálové a studenti dopravních oborů, ale i obyčejní železniční fandové a skalní „šotouši“. Kniha je psána s ohledem na české železniční prostředí (zohledňuje způsob řízení a předpisy Správy železniční dopravní cesty).

Jiří Kolář (1914–2002) patřil k nejodvážnějším novátorům v oblasti poezie i výtvarného umění. Jeho umělecký i názorový nonkonformismus vedl k tomu, že v době komunistického režimu byla až na výjimky jeho tvorba zakazována. Svazek, jímž je Kolářovo literární dílo představeno v České knižnici, obsahuje čtyři knihy z vrcholného období Kolářovy básnické tvorby, která vznikala mimo oficiální kulturu v době stalinismu: Prometheova játra a triptych Mistr Sun o básnickém umění, Nový Epiktet a Černá lyra. Editorem a komentátorem souboru je Petr Šrámek.

Tato skromná publikace vznikla na základě závěrečné ročníkové práce autora na soukromé střední umělecké škole AVE ART Ostrava obor Umělecké zpracování kovů a vzdělávacího programu Umělecký kovář. Zabývá se popisem jednotlivých technologických operací při výrobě zvoleného kovářského díla, připomínái základní postupy a především se zaměřuje na praktické řešení konkrétních situací při výrobě díla. Koncipována je jako učebnice pro žáky škol černého řemesla. Autor si přeje oslovit také nadšence v malých dílničkách, kterým kovářské řemeslo přirostlo k srdci Současně si dovoluje doufat ve shovívavost kovářských mistrů a odborníků.