Paranormální horor
Některé jevy zkrátka rozumem nevysvětlíš. Duchové a neviditelné síly, které ti nedají spát.
Vybrané recenze
Dobře vyprávěný napínavý příběh z domu u mokřadu z období kolem roku 1912 s přesahem do druhé pol. 20. stol. Ukazuje, jak v tomto období ženy neměly taková práva a možnosti jako dnes - v tom domě platí, co řekne muž/otec a majitel domu. Ale za mě to není horor. I tak jsem si čtení užil a kniha se četla dobře a rychle.Milan K.
Pokud jste si někdy mysleli, že klíče jsou jen nudná věc na klíčence, tahle série vás velmi rychle vyvede z omylu. Tady totiž každý klíč otevírá nejen dveře, ale i trauma, strach a věci, které by měly zůstat velmi pečlivě zamčené. Nápad je originální, chytrý a zároveň děsivě návykový. Joe Hill pracuje s hororem spíš psychologicky než prvoplánově - místo lekaček přichází pomalé mrazení v zádech a pocit, že se něco strašně pokazí. A ono se to taky pokazí. Opakovaně. A hodně. Příběh je promyšlený, temný a nečekaně emotivní, aniž by sklouzával k laciným efektům. Kresba Gabriela Rodrígueze je za mě famózní. Krásná, detailní, místy až znepokojivě něžná? A přesně díky tomu tak účinná. Kontrast mezi "hezkým" vizuálem a brutálními momenty funguje dokonale. Každý panel má atmosféru, každá stránka vás nutí otočit další. Říct si „ještě jednu kapitolu" je tady v podstatě osobní prohra. A teď to nejdůležitější. Tohle není jen obyčejný horor. Je to také příběh. Příběh o ztrátě, rodině, vině a o tom, že některé dveře by se prostě otevírat neměly. Čím víc se do světa ponoříte, tím méně se vám chce ven. Pět hvězdiček je za mě naprosto zasloužených. Zámek a klíč je chytrý, vizuálně nádherný a mrazivě zábavný komiks, který vám připomene, proč horor milujete. A taky proč je někdy lepší nechat dveře zavřené.Shira009
Ghúl je knížka co strašně mate tělem, vším na první dobrou připomíná béčkový horor s dětskými hrdiny, tuctovou variaci na To nebo Temné léto, jenže ve skutečnosti je to poklad a jeden z nejlepších hororů, co se vám letos dostane do ruky. Upřímně, nic objevného v příběhu nečekejte, všechno to jsou typické žánrové kulisy - příšera, parta kámošů, dospělí hajzlové, léto, zdánlivě věčné přátelství, první holka atd. Brian Keene to ale všechno tak skvěle provázal a nacpal emocemi až máte při čtení pocit, že je vám zase dvanáct a se strachem čekáte, zda rodiče přijdou na váš nejnovější průser. Uvnitř je Ghúl vlastně strašně melancholický, po prvních jatkách na hřbitově, kdy monstrum rozseká páreček teenagerů, co si to rozdává na místě jeho odpočinku, se na povrch začnou drát mnohem větší problémy v životech mladíků, než oživlá nemrtvá stvůra a oni si postupně uvědomují konec bezstarostných let. Ty největší zrůdy totiž mají v rodinách a jejich dva největší vzory zemřou hned zkraje knihy. S tím, co se často děje za zavřenými dveřmi, s traumaty, zneužíváním a podobnými sračkami pracuje Keene s citem, moment, kdy se se svými trablemi jeden kámoš svěřuje druhému patří k nejsilnějším okamžikům, co kniha nabízí. Tyhle fakt mrazivé chvíle zvládá i odlehčit, sype odkazy na popkulturní fenomény osmdesátek, kluci jsou fandové komiksů a metalové hudby a Keene je správně sprostej, ostatně asi jako každej ve dvanácti. Ale nezapomeňte, že po těhle chvílích vždycky přijde nějaká rána.Milan Říský
