Encykliky a exhortace Benedikta XVI. Série

Po 18 latach od ukazania się encykliki Jana Pawła II Centesimus annus z 1991 r. papież Benedykt XVI opublikował swą trzecią - a pierwszą społeczną - encyklikę poświęconą aktualnym problemom współczesności. Ukazuje się ona, podobnie jak poprzednie encykliki społeczne, w ważnej dla dzisiejszego świata chwili, w czasie groźnego dla jego przyszłości kryzysu, nie tylko, - co wydaje się, iż nie wszyscy dostrzegają - ekonomicznego, ale także kulturowego i moralnego. Ojciec św. mówi o rozwoju ludzkim "w miłości i prawdzie", czyli w relacji bezinteresownego otwarcia na potrzeby innych. Tak miłość, jak prawda są najlepszą drogą do pokonywania trudności na drodze życia.

Dokument vznikl na základě jednání biskupské synody v Římě v říjnu 2008. První část textu se mj. zabývá výrokem, že křesťanství je náboženstvím knihy. V srdci církve ovšem neleží vytištěná kniha, ale živé Slovo, vtělený Boží Syn Ježíš Kristus. Papež podrobně probírá studium a výklad Bible v církvi a v rámci živé tradice. V druhé části dokumentu se zaobírá biblickou pastorací, místem, jež má Boží slovo v liturgii a v životě církve. Podrobněji zpracovává téma homilie a zdůrazňuje potřebnost její přípravy od kazatele. V třetí části se papež obrací na všechny věřící a zdůrazňuje misijní poslání církve: hlásat Boží slovo v současném světě. Exhortace se inspiruje spisy apoštola Jana, především prologem k jeho evangeliu. Z církevních dokumentů hojně cituje konstituci Druhého vatikánského koncilu o Božím zjevení Dei Verbum. Dokument využívá i zásadních přínosů Papežské biblické komise, vědeckého grémia Svatého stolce, jehož činnost zaštiťoval dlouhá léta právě Joseph Ratzinger. Verbum Domini konečně vybízí k osobní i společné modlitbě nad Božím slovem. Není lepší cesty, jak hlouběji poznat Krista, než pozorná „posvátná četba“ Písma.

Encyklika nejvyššího pontifika Benedikta XVI. (biskupům, kněžím a jáhnům, Bohu zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o křesťanské lásce). Encyklika je rozdělena na dvě základní části. První se týká teologicko-filozofické reflexe lásky ve svých různých rozměrech (eros, philia, agape), zde se upřesňuje podstata vztahu lásky mezi Bohem a člověkem, který je provázaným vnitřním svazkem. Nejradikálnější formu lásky představuje Ježíš Kristus, který je vtělenou láskou Boha. Druhá část se týká konkrétních skutků lásky k bližnímu (caritas). Papež hovoří o lásce k bližnímu, která je zakořeněná v lásce Boha. Skutky lásky se týkají jak každého křesťana, tak celého společenství církve, která ve své charitativní lásce musí odrážet lásku Trojice.