Gotický horor
Strach, co se line ze starých zdí. Rodinná tajemství a temná atmosféra viktoriánské gotiky.
Populární série
Vybrané recenze
Můří deníky nejsou kniha, ze které si sednete na zadek.. ale zároveň to rozhodně není žádný průšvih, který by si zasloužil zapomenout v nejtemnějším koutě knihovny. Čte se to vlastně docela dobře, hlavně díky atmosféře, kterou autorka zvládla opravdu povedeně. Ponurá, gotická, lehce dekadentní.. přesně ten typ prostředí, kde máte pocit, že by se něco mělo stát. A ideálně něco nepěkného. Velké plus má kniha za formu. Deníky mě baví skoro vždy a tady to funguje skvěle. Intimní tón, postupné odkrývání myšlenek, pocit, že čtete něco, co by možná mělo zůstat skryté.. tohle Rachel Klein zvládla dobře. Napětí buduje nenápadně, pomalu, bez laciných efektů. Čtenář tak má pocit, že se blíží něco zásadního. A tady přichází "ALE". Ten moment.. nepřišel. Nebo přišel tak tiše, že jsem si ho skoro nevšimla. Finále na mě zapůsobilo spíš dojmem, že se příběh prostě rozplynul. Upřímně? Po dočtení jsem měla lehce zmatený výraz a hlavou mi běželo: „Počkej.. to už je konec?" A to je za mě trochu problém. Přesto bych tuhle knihu úplně nezatracovala. Gotická atmosféra a dekadence jsou opravdu silné stránky a některé pasáže mají velmi příjemně znepokojivý nádech. Jen ten příběh jako celek mi bohužel nepřinesl uspokojivé rozuzlení a zůstal někde na půli cesty. Můří deníky nejsou špatné, jen nenaplnily očekávání. Kniha je v podstatě jako noční motýli. Chvíli vás fascinují, pak zmizí.. a vy si nejste úplně jistí, co jste vlastně viděli.Shira009
Ghúl je knížka co strašně mate tělem, vším na první dobrou připomíná béčkový horor s dětskými hrdiny, tuctovou variaci na To nebo Temné léto, jenže ve skutečnosti je to poklad a jeden z nejlepších hororů, co se vám letos dostane do ruky. Upřímně, nic objevného v příběhu nečekejte, všechno to jsou typické žánrové kulisy - příšera, parta kámošů, dospělí hajzlové, léto, zdánlivě věčné přátelství, první holka atd. Brian Keene to ale všechno tak skvěle provázal a nacpal emocemi až máte při čtení pocit, že je vám zase dvanáct a se strachem čekáte, zda rodiče přijdou na váš nejnovější průser. Uvnitř je Ghúl vlastně strašně melancholický, po prvních jatkách na hřbitově, kdy monstrum rozseká páreček teenagerů, co si to rozdává na místě jeho odpočinku, se na povrch začnou drát mnohem větší problémy v životech mladíků, než oživlá nemrtvá stvůra a oni si postupně uvědomují konec bezstarostných let. Ty největší zrůdy totiž mají v rodinách a jejich dva největší vzory zemřou hned zkraje knihy. S tím, co se často děje za zavřenými dveřmi, s traumaty, zneužíváním a podobnými sračkami pracuje Keene s citem, moment, kdy se se svými trablemi jeden kámoš svěřuje druhému patří k nejsilnějším okamžikům, co kniha nabízí. Tyhle fakt mrazivé chvíle zvládá i odlehčit, sype odkazy na popkulturní fenomény osmdesátek, kluci jsou fandové komiksů a metalové hudby a Keene je správně sprostej, ostatně asi jako každej ve dvanácti. Ale nezapomeňte, že po těhle chvílích vždycky přijde nějaká rána.Milan Říský
