Daphne Du Maurier
13. květen 1907 – 19. duben 1989
Také znám/a jako: Daphne du Maurier
Daphne du Maurier, britská prozaička a dramatička, autorka dobrodružných románů využívajících gotické, hororové či vědeckofantastické motivy. Román Mrtvá a živá (Rebecca), která vyšla tiskem poprvé v roce 1938, z ní udělala jednu z nejpopulárnějších a nejprodávanějších spisovatelek na světě. Všech 15 románů, které napsala, se stalo bestsellery a některé z nich byly i úspěšně zfilmovány. Od roku 1977 nepublikovala a žila až do smrti v ústraní.
Daphne du Maurier pocházela z umělecké rodiny (její otec Gerald du Maurier byl herec a producent a děd George du Maurier spisovatel a ilustrátor), vzdělání získala v Paříži a jako finančně nezávislá se věnovala cestování, plachtění a psaní veršů a povídek. Roku 1926 se po rodinné dovolené v Cornwallu rozhodla, že se zde usadí. Cornwall se pak stal místem, kam situovala děj většiny svých příběhů.
Svůj první román, The Loving Spirit (Duch lásky), vydala roku 1931 a získala díky němu pozornost svého budoucího manžela, generála Fredericka Browninga. Provdala se za něho roku 1932 a měla s ním dvě dcery (Tessu a Flavii) a syna Christiana. Manželství však bylo prý občas velmi chladné,[5] což mnozí životopisci přičítají autorčiným údajným sklonům k homosexualitě. Slávu jedné z nejznámějších spisovatelek 20. století jí pak přinesl pirátský román Jamaica Inn (1936, Hospoda Jamajka) a především pak psychologický román s detektivními prvky Rebecca (1938, česky jako Mrtvá a živá). Oba romány zfilmoval Alfred Hitchcock.
Du Maurier je autorkou patnácti románů, tří divadelních her a několika sbírek povídek, z nichž nejznámější je hororový příběh The Birds (Ptáci) z roku 1952 rovněž zfilmovaný Alfredem Hitchcockem. Za své dílo získala celou řadu ocenění, roku 1952 se stala členkou Královské literární společnosti (Royal Society of Literature) a roku 1969 jí byl udělen Řád britského impéria (titul Dame Commander). Žila v ústraní v Cornwallu, ve svém domě zvaném Kilmarth, ležícím poblíž městečka Par, kam se přestěhovala po manželově smrti; v tomto místě také roku 1989 zemřela a byl zde rozptýlen její popel.