Emily Dickinsonová, americká básnířka, je dnes považována za jednu z nejoriginálnějších a nejvlivnějších autorek 19. století. Její dílo, charakteristické krátkými verši, neobvyklým rýmem a nekonvenčním využitím velkých písmen a interpunkce, se často zabývá tématy smrti a nesmrtelnosti. Dickinsonová, která za svého života publikovala jen nepatrný zlomek svých téměř dvou tisíc básní, žila velmi soukromým a introvertním životem. Teprve po její smrti se naplno ukázala šíře jejího jedinečného básnického odkazu, který dnes fascinuje čtenáře svou hloubkou a formální invencí.
Nejslavnější americká básnířka z konce minulého století, jejíž poezie se minula s dobou, v níž žila, a ona sama věhlas nezažila. Její básně jsou jako většina velké poezie naprosto moderní právě tím, že oslovují v čtenáři tu nejhlubší vnitřní strunu, jež není závislá na prostoru a času. Jiří Šlédr, dlouholetý milovník jejího díla, připravil zatím největší český výbor z její poezie a doplnil ho vlastní studií.
Tři ženy z přelomu devatenáctého a dvacátého století, které psaly ženám. Tři různé poetiky a tři různé osudy v jedné sbírce básní v překladu a s krátkým doslovem Sylvy Ficové a Anny Štičkové, s ilustracemi Silvie Vavřinové. Dokoupit lze látkové buttony se jmény básnířek. Čtenářky (a snad i čtenáři) lesbické poezie mohoumít někdy dojem, že dnešní básnířky kromě antické Sapfó z řecké Mytilény nemají snad žádné předchůdkyně. Sapfické motivy přitom najdeme nejen ve starozákonní knize Rút, ale i ve spisech křesťanských mystiček včetně Hildegardy von Bingen, v sedmnáctém století u anglické dramatičky a autorky prvního románu Aphry Behn, později v básních hraběnky Anne Finch a v devatenáctém století třeba v denících Anne Lister nebo u čínské básnířky Wu Zao… Tento útlý svazek představuje tři další jména – tři americké autorky, tři různé poetiky a tři různé osudy žen z přelomu devatenáctého a dvacátého století, které psaly ženám: výstřední Emily Dickinson, o které si jiní rádi mysleli, že je tak trochu blázen; vášnivé sběratelky knih Amy Lowell, které Ezra Pound nemohl přijít na jméno, protože si dovolila vydat antologie imagistické poezie i bez jeho posvěcení; a extrovertní Gertrude Stein, která provozovala společenský salon nedaleko Lucemburské zahrady v Paříži, kam docházeli Picasso, Fitzgerald, Hemingway či Matisse. Tři různé poetiky a tři různé osudy v jedné sbírce básní v překladu a s krátkým doslovem Sylvy Ficové a Anny Štičkové, s ilustracemi Silvie Vavřinové.
Výbor 50 básní sestavený Zdeňkem Křenkem – všech padesát překladů z této běžně nedostupné bibliofilie vyšlo znova jen s několika nepatrnými změnami v novějším výboru z veršů Svůj podíl noci snést v roce 2006.
Nový výbor 135 básní geniální americké básnířky 19. století (1830 – 1886), opět v překladu Jiřího Šlédra, navazuje na rozsáhlý výbor 373 básní ve sbírce Neumím tančit po špičkách, publikovaný v r. 1999 (dotisky v létech 2001 a 2004, Argo). Díky mnohaleté vytrvalosti a nadšení jejího věrného překladatele se českému čtenáři naskýtá možnost seznámit se s „nepřeložitelnou“ poezií této autorky ve skutečně velkém záběru. Důraz tohoto nového svazku je položen na básnířčino nejproduktivnější období, zejména na rok 1862, kdy vytvořila neuvěřitelných 366 básní, o jednu více než je dnů v roce. Chronologické uspořádání básní bude stejné jako v předchozím výboru, což umožní fanouškům Emily Dickinsonové pohodlné řazení básní do jednoho celku.
Nový, vskutku básnický překlad niterně svobodných a rytmicky i rýmově vrcholně rafinovaných veršů jedné z největších světových básnířek. Vychází ze souborného vydání The Complete Poems of Emily Dickinson, ed. Thomas H. Johnson, Faber and Faber, Londýn-Boston, 1984. Překlad navazuje na výbory V zahradě, Aula, Praha 1994 a Jsem Nikdo! Kdo jsi ty?, Aulos, Praha 2002 (s původními kresbami Adrieny Šimotové). Přeložila Eva Klimentová
Emily Dickinsonová (10.prosince 1830 - 15. května 1886) byla americká básnířka narozená ve městě Amherst v Massachusetts. Kromě studií a výjimečných cest prakticky neopouštěla rodné město a později v životě přestala vycházet z rodinného domu i svého pokoje. S přáteli udržovala kontakt téměř výhradně skrze korespondenci a díky své zálibě v nošení pouze bílých šatů a neochotě vytvářet společenské vazby si ve městě získala pověst výstředního blázna. Její introvertní povaha ji však vedla ke psaní poezie a její dílo - z drtivé většiny nalezené až po autorčině smrti - čítá téměř 1800 básní. Pouze minimum z nich bylo publikováno za jejího života, a to vždy upravené vydavatelem, aby se text přiblížil dobovým poetickým normám. V nezměněné podobě začalo její dílo vycházet až ve 20. století, kdy se jí také s nástupem modernistické poezie začalo díky jejímu netradičnímu stylu dostávat zaslouženého uznání.
Výbor veršů z autorčiny pozůstalosti přeložila z angličtiny a opatřila doslovem o autorce Jiřina Hauková.
