Emily Dickinsonová, americká básnířka, je dnes považována za jednu z nejoriginálnějších a nejvlivnějších autorek 19. století. Její dílo, charakteristické krátkými verši, neobvyklým rýmem a nekonvenčním využitím velkých písmen a interpunkce, se často zabývá tématy smrti a nesmrtelnosti. Dickinsonová, která za svého života publikovala jen nepatrný zlomek svých téměř dvou tisíc básní, žila velmi soukromým a introvertním životem. Teprve po její smrti se naplno ukázala šíře jejího jedinečného básnického odkazu, který dnes fascinuje čtenáře svou hloubkou a formální invencí.
Nejslavnější americká básnířka z konce minulého století, jejíž poezie se minula s dobou, v níž žila, a ona sama věhlas nezažila. Její básně jsou jako většina velké poezie naprosto moderní právě tím, že oslovují v čtenáři tu nejhlubší vnitřní strunu, jež není závislá na prostoru a času. Jiří Šlédr, dlouholetý milovník jejího díla, připravil zatím největší český výbor z její poezie a doplnil ho vlastní studií.
Tři ženy z přelomu devatenáctého a dvacátého století, které psaly ženám, představují různé poetiky a osudy v této sbírce básní, přeložené a doplněné krátkým doslovem Sylvy Ficové a Anny Štičkové, s ilustracemi Silvie Vavřinové. Lesbické poezie se často zdá, že současné autorky nemají žádné předchůdkyně kromě antické Sapfó. Avšak motivy sapfického typu nalezneme nejen ve starozákonní knize Rút, ale také v dílech křesťanských mystiček, jako je Hildegarda von Bingen, či u anglické dramatičky Aphry Behn a básnířky Anne Finch. Tento svazek přináší tři americké autorky: výstřední Emily Dickinson, o které se tradovalo, že byla poněkud bláznivá; vášnivou sběratelku knih Amy Lowell, jež se postavila proti Ezra Poundovi tím, že vydala antologie imagistické poezie bez jeho souhlasu; a extrovertní Gertrude Stein, která pořádala salon v Paříži, kam chodili Picasso, Fitzgerald, Hemingway a Matisse. Tato sbírka ukazuje, jak rozmanité a inspirativní byly hlasy žen, které psaly pro ženy v této fascinující éře.
Výbor 50 básní sestavený Zdeňkem Křenkem – všech padesát překladů z této běžně nedostupné bibliofilie vyšlo znova jen s několika nepatrnými změnami v novějším výboru z veršů Svůj podíl noci snést v roce 2006.
Nový výbor 135 básní geniální americké básnířky 19. století (1830 – 1886), opět v překladu Jiřího Šlédra, navazuje na rozsáhlý výbor 373 básní ve sbírce Neumím tančit po špičkách, publikovaný v r. 1999 (dotisky v létech 2001 a 2004, Argo). Díky mnohaleté vytrvalosti a nadšení jejího věrného překladatele se českému čtenáři naskýtá možnost seznámit se s „nepřeložitelnou“ poezií této autorky ve skutečně velkém záběru. Důraz tohoto nového svazku je položen na básnířčino nejproduktivnější období, zejména na rok 1862, kdy vytvořila neuvěřitelných 366 básní, o jednu více než je dnů v roce. Chronologické uspořádání básní bude stejné jako v předchozím výboru, což umožní fanouškům Emily Dickinsonové pohodlné řazení básní do jednoho celku.
Nový, vskutku básnický překlad niterně svobodných a rytmicky i rýmově vrcholně rafinovaných veršů jedné z největších světových básnířek. Vychází ze souborného vydání The Complete Poems of Emily Dickinson, ed. Thomas H. Johnson, Faber and Faber, Londýn-Boston, 1984. Překlad navazuje na výbory V zahradě, Aula, Praha 1994 a Jsem Nikdo! Kdo jsi ty?, Aulos, Praha 2002 (s původními kresbami Adrieny Šimotové). Přeložila Eva Klimentová
Emily Dickinsonová (10.prosince 1830 - 15. května 1886) byla americká básnířka narozená ve městě Amherst v Massachusetts. Kromě studií a výjimečných cest prakticky neopouštěla rodné město a později v životě přestala vycházet z rodinného domu i svého pokoje. S přáteli udržovala kontakt téměř výhradně skrze korespondenci a díky své zálibě v nošení pouze bílých šatů a neochotě vytvářet společenské vazby si ve městě získala pověst výstředního blázna. Její introvertní povaha ji však vedla ke psaní poezie a její dílo - z drtivé většiny nalezené až po autorčině smrti - čítá téměř 1800 básní. Pouze minimum z nich bylo publikováno za jejího života, a to vždy upravené vydavatelem, aby se text přiblížil dobovým poetickým normám. V nezměněné podobě začalo její dílo vycházet až ve 20. století, kdy se jí také s nástupem modernistické poezie začalo díky jejímu netradičnímu stylu dostávat zaslouženého uznání.
Výbor veršů z autorčiny pozůstalosti přeložila z angličtiny a opatřila doslovem o autorce Jiřina Hauková.
