Karel Zídek

Takový normální byt v Říčanech. Pracovní stolek, opar z cigaretového kouře, velká knihovna s knihami a rukopisy, titulky v češtině a němčině. Zde žije spisovatel. Náš spisovatel Karel Zídek.

Často je vaším námětem šífařina, Labe, lodě...

Když mi bylo sedmnáct let, chodil jsem na průmyslovku do Betlémské ulice. V roce 1944 rušili studium, kluci šli do totálního nasazení. Já jsem byl „ulit“ k Pražské plavbě, zde se počítalo, že budu strážit a uklízet, zkrátka dělat pomocnou sílu. Jednoho dne, počátkem listopadu 1944, bylo potřeba zatáhnout jeden remorkér do Děčína. Dospělí chlapi se tomu vyhnuli, ale já se dost naivně dal přidělit rozkazem na místo topiče. Po příjezdu do Děčína (tehdy Tetschen) jsem byl převelen dál na parník bez topiče a cestoval jsem do Hamburku. Můj říčanský dědeček Svozník, tehdy více než sedmdesátiletý si chodil stěžovat na oberlandtrat, že jsem byl vlastně unesen. Slibovali, říkali že je to schweinerei, ale měli jiné starosti a vykašlali se na to. Třináctého února 1945 jsme byli zakotveni blízko Drážďan, hráli jsme mariáš, když v jedenáct v noci začaly houkat sirény. Byli jsme jedenáct kilometrů od bombardování města. Vidět bylo jako ve dne, vše hořelo. Tam jsme to tehdy vítali. Teprve po čase jsem si uvědomil, že to bylo nelidské, protože muži byli na frontě a odnesli to vlastně civilisté – ženy, děti. Po náletu Drážďan jsme uprchli s několika českými dělníky a v Říčanech jsem se dočkal konce války. Kniha „Oznamuje se láskám vašim“ je živá vzpomínka na kamaráda, který to vše prožil a německou dívku, kterou přesvědčoval, že si ji vezme. Ona tomu uvěřila, zůstala v Drážďanech, i když její rodiče se z města vystěhovali, protože věděli, že bude bombardování. Tam také zahynula. Ten kamarád si to celý život vyčítal.

Co další inspirace?

Vrátil jsem se domů, dokončil školu, ale v Ústí nad Labem, protože jsem tam měl možnost jídla i noclehu na paroplavbě. Přišel jsem do Říčan a první místo bylo u Pražské kanalizace. Pracoval jsem jako mistr a měl pod sebou 46 kopáčů. Pro mladého kluka to byla velká životní zkušenost jak s řemeslem, tak s lidmi. Byli to nejpracovitější, ale i nejtvrdší dělníci. Po několika zaměstnáních jsem se stal v šedesátých letech ředitelem závodu železniční bytové výstavby v Praze, a to jako nestraník. Byla to proto náročná funkce. Z toho prostředí se odehrál příběh „Jako jed“.

Píšete?

Píšu, ale dnešní doba není našim autorům nakloněna. Moje poslední kniha vyšla v roce 1998. Připravuji další, ale jejich osud je mi neznámý. Přicházejí sem překlady západní literatury, která je pro mnoho čtenářů módní. Uvažuji o tom, že v této atmosféře, v tomto rámci, bych vydal podobné dílko s pracovním názvem „Know–how lesby Inky, kterak balit manekýnky“, nebo sci–fi „Dřív než šlápneš na minu, sežer vole svačinu“. Zanechme však humoru. Opravdu chystám dílko s pracovním názvem „Chladna, mlhy, plískanice“. Jsou to osudy prostých lidí v pohraničí za předmnichovské doby. Hlavní postavou je šífař, rodilý Hamburčan, matka češka, on se vrací do Čech, aby tu prožil větší část svého života a jako prostého člověka ho tu nic krásného nečeká.

To nezní moc optimisticky. Nemáte něco radostnějšího?

Potěšení mám z rodiny, hodných dětí a vnoučat. A velkou radost mám z říčanské knihovny, neboť kdykoliv jsem něco potřeboval, vyhověli mi, i když to byly většinou věci administrativně náročné. A něco optimistického a radostného? Mám. Zastávám předsevzetí, které jsme si dali s cestovatelem Pařízkem. Dožít se smrti v plném zdraví.