Ladislav Zibura
15. červen 1992
Ladislav Zibura je český cestovatel, spisovatel a novinář.
Pěší cestovatel ke Zdi nářků v Jeruzalémě, byl také pěšky v Santiagu de Compostela a Římě, na kole zase dojel k Severnímu moři a zpět. Ladislav je jedním z těch zvláštních lidí, které si buď oblíbíte, nebo je budete nenávidět. Na Facebooku svým svérázným humorem proslavil poutnictví i sebe, svou bannerovou kampaní zase festival Budějovický Majáles. Přestože Ladislav miluje společnost a lidi, už 4 roky každé léto tráví v osamění. Mimo Jeruzaléma pěšky vyrazil do Santiago de Compostela a Říma, na kole pak k Severnímu moři a nazpět. Když pozval své brněnské přátele do kavárny na promítání fotek z cest, přihlásilo se mu 2400 lidí. A tak se rozhodl si ve 22 letech splnit svůj sen – objet republiku a umožnit tisícům lidí, aby se s ním během jediného večera vypravili na velkolepou cestu plnou neuvěřitelných zážitků.
Životopis
Lidé z kariérního centra mi říkali, že bez strukturovaného životopisu si těžko najdu práci. Tak jsem si jeden napsal. Jen se bojím, že s ním bude to hledání práce ještě těžší.
1992: Prodral jsem se na svět mezi stydkými pysky své matky.
1992: Začal jsem chodit na nočník.Dříve, než ostatní děti. Zde začíná éra mého chození.
1997: Při bobování jsem si zlomil nohu.Několik měsíců mám nohu v sádře. Stará se o mě dědeček. Prostřednictvím knihy Neználek ve Slunečním městě mě zasvěcuje do problematiky třídního boje.
1998: Naučil jsem se číst. A také nenávidět svou učitelku paní Dášu. V knize Honzíkova cesta přeskočila kapitolu „Družstevní vejce“. Věřila v kapitalismus. Nevěděla o světě nic.
2000: Paní doktorka Hřídelová mi poprvé diagnostikuje nadváhu. Když mi matka poprvé odmítá vydat k večeři dospělou porci, krčí se v koutě očekávaje bití. Je to marná snaha. Cestu k jídlu si vždy najdu.
2003: Nastupuji na osmileté gymnázium. Účastním se matematických, fyzikálních a jazykových olympiád. Nejoblíbenější ale jsem na šachových turnajích. Když přijedu, všichni vědí, že nebudou poslední.
2006: Začínám běhat, přestávám jíst, hubnu.Náběh na mentální anorexii je v tomto případě formou sebereflexe. V průběhu 4 měsíců zhubnu 15 kilogramů.
2009: Začínám s přáteli pořádat festival Budějovický Majáles. V průběhu následujících let se objevuji v článcích jako „Déšť, bahno, zima, Budějovický Majáles prodělal 140 tisíc“, „Cyklojízdu zakázala policie“ či „Studenti zničili park v centru města“.
2011: Vyrážím na svou první pouť – do Santiago de Compostela. Na 900 km dlouhé cestě poznávám inspirativní lidi z celého světa. Zjišťuji, že vzdor tomu, co jsem si dřív myslel, svět nepatří jen mně. Konečně se naučím vyslovovat anglické „th“. Po cestě zpět omylem odletím na špatné letiště, domů se vracím stopem.
2011: Začínám studovat Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Zamiluji se do své spolužačky Ivy, která mě odmítá. To dokazuje její dobrý vkus. Navíc se ukazuje, že nejsem z právnické rodiny a chci hájit nevinné – chápu, že další studium nemá smysl.
2012: Vyrážím na svou druhou pouť – do Říma. Do Innsbrucku mě doprovází můj kamarád Michal. Spojuje nás hlad,láska k literatuře a stan pro jednu osobu. Po 1400 kilometrech přicházím do Vatikánu ke svému cíli – katedrále svatého Petra. Ochranka mě nepouští dovnitř.
2012: Začínám studovat žurnalistiku na Masarykově univerzitě. Brno mi přiroste k srdci, i když tam šaliny nejezdí pod zemí. Moc se mi líbí má introvertní spolužačka. Používám stejnou strategii jako ona – nemluvím. Nemluvíme spolu už 3 roky.
2013: Už mě nebaví chodit, vyrážíme s kamarádem Michalem na kole k Severnímu moři. Michal se ode mě tentokrát odpojuje za Prahou. Zůstává mi pouze mapa Berlína z antikvariátu. Omylem přijíždím k Moři Baltskému. Není slané a na pláži jsou pouze důchodci. Zklamaný se přes Berlín vracím domů. V Berlíně zjišťuji, že na mé mapě z antikvariátu chybí celá západní část města.
2014: Poprvé vytvářím něco, co se lidem líbí. Kampaň, kterou jsem vytvořil pro festival Budějovický Majáles, je prý vtipná. Lze ji vystihnout 3 cizími slovy – sebeironie, mystifikace a ego-masturbace. Kolegové z festivalu jsou tak vděční, že mi vrací dluh z roku 2011. Dostávám několik nabídek práce.
2014: Dostávám práci ve firmě Proof & Reason. Platí mi peníze za to, že pro ně píšu texty. V kanceláři máme kávu zadarmo. Máma je na mě pyšná. A já se konečně zbavuji zlozvyku dávat lidem v barech místo vizitky svou kartičku pojištěnce.
2014: Získávám titul Bc. Zasloužil jsem si ho za studium mediálních studií na Karlově univerzitě. Má bakalářská práce na téma „udělal jsem kampaň festivalu – podívejte, jak jsem šikovnej“ se oponentce příliš nelíbí. Situaci ovšem zachraňuje můj vedoucí bakalářské práce, se kterým jsme si již na první (a zároveň poslední) konzultaci padli do oka.
2014: Vyrážím pěšky z Turecka do Jeruzaléma. Na 1400 kilometrů dlouhé cestě mě se světem očkovaných bělochů spojuje jen elektronická čtečka knih Amazon Kindle 3 s 3G internetem. Na cestě přicházím o předsudky, část sluchu a základní hygienické návyky. Na Jeruzalému mě nejvíc zaujme Zeď nářků. Jen mě mrzí, že se lidé neobtěžují jít s papírky do koše a strkají je do tak hezké památky. Na letišti také zažiji raketový poplach. Z krytu nás ale pouští dřív, než zapnu kameru,takže je úplně zbytečný.
2015: Absolvuji 3měsíční stáž v Českém rozhlasu. Kolegové si mě oblíbí natolik, že mě nechávají zpravodajsky pokrýt atraktivní témata jako je úhyn včel, novinky z onkologické nemocnice či nárůst návštěvnosti příhraničních nevěstinců.