Josef Jireček

Josef Jireček (9. října 1825 Vysoké Mýto – 25. listopadu 1888 Praha) byl český etnograf, literární historik a vydavatel staročeské literatury. Roku 1871 byl ministrem kultu a vyučování a zavedl rovnoprávnost národních jazyků v rakouských zemích.

Jireček pocházel z chudé rodiny, studoval gymnázium v Litomyšli, od roku 1844 historii a jazyky a od roku 1849 práva na Karlově univerzitě. Během studia se intenzivně zabýval cizími jazyky a živil se jako soukromý učitel. Roku 1848 se účastnil Slovanského sjezdu v Praze a roku 1850 vydal „Národopisný přehled království Českého“. Po smrti svého tchána Pavla Josefa Šafaříka vydával jeho slavistické spisy. Od roku 1848 redigoval Pražské noviny a Časopis českého muzea a byl tajemníkem Matice české. Společně s K. J. Erbenem, J. Neubauerem a V. Grünwaldem přeložil do češtiny Občanský zákoník a roku 1850 odešel do Vídně, kde pracoval jako právník na Ministerstvu kultu a vyučování.

Od roku 1851 byl členem komise, která vypracovala české vědecké názvosloví pro střední školy a z pověření ministra Leo Thun-Hohnesteina vydal českou čítanku. Od roku 1859 vedl na ministerstvu oddělení pro střední školy v Čechách a dalších neněmeckých zemích Rakouska. Roku 1862 se zastal pravosti Rukopisu královédvorského. V únoru 1871 ho ministerský předseda hrabě Karl Sigmund von Hohenwart povolal jako ministra školství. V této funkci vyhlásil rovnoprávnost zemských jazyků s němčinou, což vyvolalo velký odpor a po osmi měsících byl v říjnu 1871 odvolán. 1873 se vrátil do Prahy a věnoval se pouze literární činnosti. Byl členem mnoha spolků a výborů, členem polské, jihoslovanské a uherské akademie, archeologických spolků v Moskvě a v Záhřebu a Královské historické společnosti v Londýně. Roku 1884 byl vyznamenán řádem Železné koruny. Svou všestrannou a intenzivní činností si vysloužil nepřátelství mnoha kolegů a roku 1887 se ve Vídni nervově zhroutil. Je pochován na Vyšehradském hřbitově.