Karen Blixen

Dánská spisovatelka Karen Blixenová se narodila 17. dubna 1885 v dánském Rungstedlundu, který leží asi 24 kilometrů severně od Kodaně, jako druhé dítě důstojníka, politika a spisovatele Wilhelma Dinesena. Rodina bohatých kupců a statkářů byla spřízněna s vysokou dánsko-švédskou šlechtou, a tak Blixenová spolu se s svými čtyřmi sourozenci vyrůstala v aristokratickém měšťanském prostředí viktoriánské éry. Po maturitě na kodaňské výtvarnické škole studovala Blixenová v letech 1903–1906 na dánské Královské akademii umění, protože se chtěla stát profesionální malířkou. Spřízněnost s malováním vneslo do její literární tvorby bohaté a detailní popisy krajiny a prostředí.

Ve 28 letech se provdala za svého švédského bratrance, lovce barona Brora Blixena-Finecka (1886–1946). Aby unikla ze svázaného měšťanského prostředí, rozhodla se společně se svým mužem opustit Dánsko a vybudovat si svou existenci jinde. Roku 1913 si v bývalé Britské východní Africe koupili farmu Ngong nedaleko Nairobi. Na rozloze 3000 hektarů pěstovali kávu, ale vzhledem k dvoutisícové nadmořské výšce se plodinám nedařilo. Kvůli onemocnění syfilidou musela Blixenová v letech 1915 a 1919 na několik měsíců Afriku opustit a podstoupit v Dánsku léčení. Její manželství nebylo šťastné a nakonec se rozpadlo. Roku 1921 se manžel vrátil do Dánska a podal žádost o rozvod. I přesto Blixenová pokračovala v péči o farmu. Milovala Afriku i její černošské obyvatele. Na domorodcích ji v pozitivním slova smyslu fascinovala primitivní důstojnost a moudrost.

Roku 1918 potkala Blixenová největší lásku svého života – anglického lovce a intelektuála Denyse Finche Hattona (1887–1931). Po rozvodu s Blixenem, tj. od roku 1925, spolu žili na její farmě. Každý měl ale trochu jiné představy o jejich vztahu. Blixenová si přála pevný svazek, Hatton ale nebyl schopen se trvale usadit. Jeho největší vášní bylo létání. Blixenová v této době pokračovala ve své literární tvorbě. Roku 1926 časopisecky vydala loutkovou komedii Jak se pravda pomstila (Sandhedens hævn). Přes 11 let vedla Blixenová farmu sama – přestála roky sucha a neúrody, roku 1923 požár pražírny i přestřelku na farmě, události roku 1931 ji však zasáhly nejvíce. Dne 14. května 1931 se zřítilo letadlo s Hattonem na palubě. K jeho smrti se přidaly hrozivě klesající ceny kávy na světovém trhu, které přivedly farmu Karen Coffee k bankrotu. Blixenová rozprodala svůj majetek a statky, neústupně vyjednávala s britskou koloniální správou, aby její zaměstnanci mohli najít nový domov, a po 18 letech prakticky bez prostředků navždy opustila Afriku.

Po návratu do Dánska přijala Blixenová pseudonym Isak Dinesen, který užívala pro díla vydávaná v anglosaských zemích. Všechny dánské knihy – většinou v jejím vlastním spíše volném překladu – vyšly pod jejím vlastním jménem. Prosadila se anglicky psanou sbírkou novel Sedm gotických příběhů (angl. Seven Gothic Tales, dán. Syv fantastiske fortællinger), která vyšla roku 1934 v New Yorku a která zaznamenala velký úspěch. Následovalo vydání v Anglii, Švédsku a konečně i v Dánsku. Navzdory názvu se v příbězích příliš nevyskytují nadpřirozené prvky, výraz „fantastický příběh“ je zde pojímán spíše jako vyprávění využívající a podněcující fantazii v romantistickém pojetí. Roku 1937 vydala autobiografický román Africká farma / Vzpomínky na Afriku (angl. Out of Africa, dán. Min afrikanske farm), který je velmi odlišný od její ostatní tvorby a díky kterému se okamžitě zařadila po bok Ernesta Hemingwaye jako strůjce afrického mýtu – tak vábně, divoce a čarovně byla Afrika líčena zřídkakdy. Afrika se díky ní stala symbolem svobody, harmonie přírody a kultury, duše a krajiny. Přestože autorka Afriku idealizuje, byla si také dobře vědoma stínu, který na tento „ztracený ráj“ dopadá – vykořisťování a prodej Keňanů britskými koloniálními pány, vypuzování kmenů ze starých kmenových oblastí a hromadné vybíjení zvířat evropskými lovci. V době afrického postkoloniálního vytváření raných státních útvarů byla občas Afričany kritizována za svá zvířecí přirovnání při popisování domorodců a nezařazení černošských obyvatel do své představy uspořádání světa v čele s Bohem a bělošskou aristokracií.

Úspěch prvních dvou knih ji zbavil existenčních starostí, tvorba ji však ve spojitosti s onemocněním stála mnoho sil, a proto další díla přicházela s delšími přestávkami. Roku 1942 vyšly Zimní pohádky (Vintereventyr), které bývají označovány za Blixenové „nejskandinávštější“ knihu, protože polovina povídek sbírky se odehrává v Dánsku a také zde hraje důležitou roli severská historie a mytologie. Nálada sbírky je převážně melancholická a ústředním tématem je problematika potlačování vášně a radosti ze života. Roku 1944 následoval pod pseudonymem Pierre Andrèzel dobrodružný román Cesty odplaty (Gengældelsens veje). V padesátých letech vyšly roku 1957 Poslední příběhy (Sidste fortællinger), které obsahují několik výrazně filozoficky založených povídek a zabývají se mimo jiné uměním a otázkami identity a víry, a roku 1958 Anekdoty osudu (Skæbneanekdoter), které zaznamenaly celosvětový úspěch a v kterých vystupuje do popředí téma protikladu umění a života, příběhu a skutečnosti. Roku 1960 publikovala další vzpomínky na Afriku Stíny v trávě (Skygger på græsset). Posmrtně byly vydány Příběhy z pozůstalosti (Efterladte fortællinger), novely Královští synové (Kongesønnerne) a autentická korespondence Dopisy z Afriky (Breve fra Afrika). Psala také eseje a články. Statutu všeobecně uznávané moderní klasiky dosáhlo její dílo až v 80. letech, kdy vznikly dva mezinárodně úspěšné „blixenovské“ filmy.

Dílo Blixenové je velmi těžko zařaditelné a tvoří spíše samostatnou kategorii. V současné době se už definitivně upustilo od jeho zařazení do proudu dánské realistické tvorby, příslušnost k moderně je ovšem taktéž problematická – typické prvky modernismu jako např. proud vědomí její tvorba totiž postrádá. Řečeno slovy Františka Fröhlicha se „v jejím díle pojí aristokratický konzervatismus s individualistickým feminismem“ – velký vliv na ni měla nietzscheovská kritika západní měšťanské kultury, přesto autorka nedokáže zapřít svůj aristokratický původ. Její povídky jsou obecně mystického rázu, obvykle se odehrávají od poloviny 18. do poloviny 19. století, nezřídka na exotických místech jako např. v Západní Indii nebo Persii. Výjimku tvoří povídka Ze starého Dánska, která se odehrává v době krále Erika V., tj. ve 13. století. Časová i místní lokalizace, náměty i motivy odpovídají romantistickému pojetí, což je dalším důvodem, proč do soudobé (nejen) dánské literatury vůbec nezapadala.

Postavy, pocházející jakoby ze starověkých bájí, působí spíše typizovaně než realisticky. Častým prvkem je, že sama postava vypráví další příběh, jedná se tedy o formu rámcového vyprávění. Velký důraz je kladen na vypravěče příběhu, tj. autora, který se vyznačuje absolutní mocí nad literárními postavami, přičemž samy postavy často řeší dilema, zda sebou nechají manipulovat, nebo naopak budou ony manipulátory s osudy jiných. Velkou roli hraje v životě člověka osud. Ve své tvorbě Blixenová naznačuje, že ne vždy je možné a žádoucí se svému osudu vzpírat, člověk ho však nemá přijímat pasivně, nýbrž se na jeho spoluvytváření aktivně podílet. Toho jsou schopny pouze tzv. aristokraté ducha – typické blixenovské postavy. Nacházejí se ve všech vrstvách společnosti a jsou důsledkem inspirace Blixenové myšlenkami Friedricha Nietzscheho o duchovní výlučnosti některých jedinců.

Charakteristickým znakem novel je lehce archaizovaný a vysoce formalizovaný jazyk, což je v souladu s dobovou lokalizací děje. Vliv Sørena Kierkegaarda se projevuje tím, že mezní situací v příbězích bývají chvíle existenciálního osudového rozhodnutí. Průběh novel bývá komentován, zpochybňován a ironizován – autorkou, introspektivně, jednou z postav. Každá novela je tak otazníkem nad smyslem vlastního příběhu, jako nejdůležitější z něj vystupuje poslání, přičemž však nedává jednoznačné odpovědi. Příběhy jsou důsledně vztaženy k velkým otázkám a záhadám lidského života a jeho smyslu. Snaha o zobecnění a o širší psychologickou platnost příběhů se projevuje narážkami, přímými i nepřímými citacemi z evropských i mimoevropských děl (Bible, tvorba Williama Shakespeara, ságy, klasická díla dánských autorů, Tisíc a jedna noc, Dekameron atd.), které jsou dědictvím kulturního světa a které byly Blixenové také inspirací pro vyprávěcí styl. Povídky mají často mnohoznačný výklad. Přes historické maskování příběhy slouží jako komentář k myšlenkovým a životním tématům autorčiny současnosti, často zastávají kritický postoj vůči měšťanským hodnotám a morálce. Literárními vědci často zmiňovaný feminismus se projevuje tím, že ženské postavy bývají nositelkami síly a energie, zatímco muži mívají spíše sklon ke slabošství. Blixenová tak nabourává zažité stereotypy mužských a ženských společenských rolí, čímž svůj pohled na soudobou ženskou emancipaci vyjadřuje spíše nepřímo.

V pozdějších letech žila Blixenová v ústraní na svém statku a opouštěla ho jen zřídka také proto, že se netěšila dobrému zdraví. Zemřela 7. září 1962 v Rungstedlundu.