Richard Feynman

Ve svých knihách a přednáškách byl Feynman horlivým a vlivným popularizátorem fyziky. Nejznámější jsou jeho Feynmanovy přednášky o fyzice, které mají v anglickém vydání 3 části. Je známý svou nepřekonatelnou zvídavostí, vtipem, brilantní myslí a hravou povahou, ale stejně tak proslul i mnoha dobrodružstvími, která popsal ve svých knihách To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane, asi si neděláte starosti s názory ostatních, ne? a Tuva Or Bust! (anglicky). Richard Feynman byl v mnoha ohledech excentrický volnomyšlenkář.

Narodil se ve Far Rockaway ve čtvrti Queens ve státě New York. Jeho rodiče byli židovského původu. Ačkoli nebyli rituálními vyznavači judaismu, rodina navštěvovala každý pátek chrám. Na mladého Feynmana měl velký vliv jeho otec Mellville. Ten ho vždy povzbuzoval, aby kladl otázky, a tím překonával ortodoxní myšlení. Matka mu vštípila silný smysl pro humor, který mu zůstal po celý život. V dětství nadšeně opravoval rádia, čímž projevoval svůj elektrotechnický talent. Ve škole byl bystrý, ale jeho IQ (125), naměřené v tomto období, je jen mírně nadprůměrné. Ještě před nástupem na vysokou školu neustále experimentoval a nově interpretoval různá témata z matematiky, například poloviční derivace (matematický operátor, který při dvojím použití za sebou vede k derivaci funkce), přičemž používal vlastní sadu symbolů.

(Ještě na střední škole tak rozvíjel svou matematickou intuici pomocí Taylorovy řady matematických operátorů). Jeho zvyk pojmenovávat věci přímo mohl někdy vyvést z rovnováhy lidi s konvenčním myšlením. Jako příklad lze uvést jednu z jeho otázek knihovníkovi v biologické knihovně: „Nemáte mapu kočky?“. Měl na mysli anatomické schéma kočky . Mluvil vždy jasně a srozumitelně.

Feynman získal v roce 1939 bakalářský titul na Massachusettském technologickém institutu (MIT) a v témže roce vyhrál matematickou soutěž Williama Putnama. Při přijímacích zkouškách z matematiky a fyziky na Princetonské univerzitě dosáhl vynikajících výsledků, na rozdíl od poměrně slabých výsledků v historické části.

V roce 1942 získal na Princetonské univerzitě doktorát, jeho vedoucím práce byl John Archibald Wheeler. Feynmanova disertační práce aplikovala princip stacionární akce na problémy kvantové mechaniky a položila základy přístupu „path integral“ a Feynmanových diagramů.

Během doktorského studia se Feynman oženil se svou první ženou Arline Greenbaumovou. (Její křestní jméno je často uváděno jako Arlene, například ve dvou Feynmanových biografiích, You Can't Be Serious, Mr. Feynman a Guess You're Not Worried About Strangers' Opinions. Ale ve svých osobních dopisech, publikovaných v knize Perfectly Reasonable Deviations From the Beaten Track, uvádí Feynman jméno své ženy jako Arlene).

Arline byla diagnostikována tuberkulóza, v té době nevyléčitelná a smrtelná nemoc, ale oba byli tak opatrní, že Feynman tuberkulózou nikdy neonemocněl.

Projekt Manhattan v Los Alamos (válečný projekt americké armády na vývoj atomové bomby). Podle Feynmanových slov se do projektu zapojil proto, aby se ujistil, že nacistické Německo nevyvine bombu jako první. O víkendech navštěvoval svou ženu v domově důchodců v Albuquerque až do její smrti 16. června 1945. Do práce na projektu se hluboce ponořil a zúčastnil se testu bomby Trinity. Feynman tvrdil, že jako jediný viděl výbuch bez tmavých brýlí, díval se přes přední sklo dodávky (chránil se tak před škodlivým ultrafialovým zářením).

Práce mladého fyzika na projektu byla od hlavního dění poměrně vzdálená a spočívala především v řízení skupiny pro lidské výpočty v teoretické divizi a později s Nicholasem Metropolisem v přípravě systému pro využití děrných štítků IBM.

Feynmanova další práce v Los Alamos spočívala ve výpočtu neutronových rovnic používaných k měření kritického množství štěpného materiálu pro „vodní kotel“, malý jaderný reaktor v Pouštní laboratoři. Po této práci byl převelen do Oak Ridge, kde pomáhal inženýrům při výpočtu bezpečnostních předpisů pro skladování materiálu (aby se zabránilo nežádoucím kritickým haváriím). Prováděl také kritické teoretické a výpočetní práce pro plánovanou uran-hydridovou bombu, jejíž stavba se později ukázala jako nerealizovatelná.

Slavný fyzik Niels Bohr vyhledal Feynmana, aby si s ním promluvil mezi čtyřma očima. Feynman se až později dozvěděl proč. Většina fyziků měla k Bohrovi obrovský respekt, který jim bránil v jakékoli polemice s ním. Feynman však neměl žádné zábrany vehementně poukazovat na vše, co považoval za špatné. Feynman říkal, že k Bohrovi cítí stejnou úctu jako ke komukoli jinému, ale kdykoli se pustí do diskuse o fyzice, zapomene na všechno ostatní.

Spřátelil se také s vedoucím laboratoře Robertem Oppenheimerem, který se ho po válce několikrát neúspěšně snažil získat pro práci na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

V důsledku přísně tajné práce bylo středisko v Los Alamos izolováno. Podle jeho vlastních slov „jsem tam nemohl nic dělat“. Znuděný Feynman si našel nejrůznější zábavy: učil se například hádat kombinace číselných zámků na skříních a pracovních stolech, které ukrývaly tajné dokumenty projektu. Jednou z legrace zanechal v zamčeném stole svého kolegy sérii škodolibých vzkazů, čímž v něm vyvolal paniku, že se k tajným materiálům na výrobu atomové bomby dostal cizí špion. (Zajímavé je, že Feynman si jednou půjčil auto od Klause Fuchse, který byl později odhalen jako skutečný špion, aby mohl navštívit svou nemocnou ženu). Při jiné příležitosti si Feynman našel odlehlé místo na mezeře, kde si zabubnoval na indiánské rytmy: „A možná si i trochu zatančím a zazpívám.“ A pak se vydal na cestu.

Po skončení Feynmanova projektu začal pracovat jako profesor na Cornellově univerzitě v Ithace ve státě New York, kde působil i Hans Bethe (fyzik, který dokázal, že sluneční energie pochází z jaderné fúze). Necítil se tam však inspirován. Zoufal si, že jeho kreativita zcela vyprchala, a přešel k řešení méně užitečných, ale zábavných problémů, jako byla analýza kymácejících se otáčejících se talířů balancujících na žonglérských tyčích. (Jak se později ukázalo, tato činnost mu dobře posloužila v pozdějším výzkumu).

Z tohoto důvodu ho velmi překvapily nabídky z konkurenčních univerzit. Nakonec se rozhodl pro Kalifornský technologický institut (Caltech) v Pasadeně v Kalifornii a odmítl místo nedaleko Princetonu na Institutu pro pokročilá studia v Princetonu (kde v té době působili významní akademici včetně Alberta Einsteina).

Feynman odmítl práci pro Institut, protože by tam neměl žádné pedagogické povinnosti. Feynman považoval své studenty za zdroj inspirace a v netvůrčím období za určitou formu útěchy. Pokud měl pocit, že nemůže být kreativní, alespoň učil. Dalším významným faktorem jeho rozhodnutí byla touha pracovat v mírném podnebí. Tento cíl si stanovil, když se uprostřed sněhové bouře v Ithace pokusil nasadit na kola svého auta sněhové řetězy.

Feynman bývá někdy označován za „velkého vykladače“; při vysvětlování tohoto tématu svým studentům si dával záležet na tom, aby ho nepojal jako tajemství, ale aby ho zpřístupnil každému. Jeho základní zásadou bylo, že pokud se téma nedá vysvětlit v hodině pro prváky, není ještě plně pochopeno.

Feynman dosáhl velkého potěšení, když „na úrovni prvňáčků“ vysvětlil souvislost mezi spinem a statistikou (skupiny částic se spinem 1/2 se odpuzují, zatímco skupiny s celočíselným spinem se přitahují), což byla otázka, nad kterou se zamýšlel ve svých vlastních přednáškách a kterou vyřešil ve své přednášce The Reason for Antiparticles z roku 1986 (publikované v knize The Reason for Antiparticles: The 1986 Dirac Memorial Lecture).

Odmítal mechanické učení a podobné metody výuky, které upřednostňovaly formu před účelem, ať už to bylo na konferenci o vzdělávání v Brazílii, nebo ve státní komisi pro schvalování školních učebnic. Jasné myšlení a srozumitelná prezentace byly základními předpoklady jeho pozornosti. Bylo velmi riskantní přijít s ním do styku vůbec nepřipraven. Nezapomínal na to, kdo je přetvářka a kdo blázen. Během jednoho volna se vrátil k Newtonovým základním principům, aby je znovu prostudoval. Co se od Newtona naučil, to také předával svým studentům, například Newtonův pokus o vysvětlení difrakce.