August Gailit

August Gailit (9. 1. 1891 Kuiksild – 5. 11. 1960 Örebro) byl estonský prozaik, který byl po otci lotyšského původu. Po ukončení studia na různých soukromých školách se stal novinářem. Pracoval v Rize, Tallinnu a Tartu. Roku 1923 se začal zabývat už jenom literaturou. Už před tím ale napsal několik povídkových sbírek jako např. Když slunce zapadá (est. Kui päike läheb, 1910), která je psána v duchu symbolismu. Dále jsou to sbírky Ďáblův kolotoč (est. Saatana Kanussel, 1917), Potulní rytíři (est. Rändavad rüütlid, 1919), Smrt Augusta Gailita (est. August Gailit surm, 1919) či sbírka napsaná už za čistě spisovatelské Gailitovo dráhy Idiot (est. Idioot, 1924). V povídkách vykresloval estonský venkov velmi malebně a tím překonával domácí estonskou tradici.

Co ho však nejvíce proslavilo bylo napsání románů Toomas Nipernaadi (1928) a Drsné moře (est. Karge meri, 1938) – u nás vydáno 1989. Děje se opět odehrávají ve vesnickém prostředí. Tyto romány byly i zdramatizovány a zfilmovány. Následující román Země otců (Isade maa, 1935) líčí osvobozeneckou válku proti sovětskému Rusku, ale nedosáhl takové popularity jako ty dva výše zmiňované romány. V roce 1944 Gailit emigroval do Švédska, kde žil až dokonce života. Tam také napsal rozsáhlé dílo (jakýsi estonský dekameron) Vzpomínáš, má lásko? (est. Kas mäletad, mu arm?, 1951–1959).

Ve své době byl Gailit často přirovnáván k Hamsunovi, jakožto reprezentantovi severského románu.