Alexandr Ivanovič Kuprin

Alexandr Ivanovič Kuprin (rusky: Александр Иванович Куприн) (* 26.8.(7.9.) 1870, † 25.8.1938), kadet, spisovatel, žurnalista, překladatel, pilot, herec i cirkusový podnikatel - jeden z posledních představitelů velké tradice ruského kritického realismu - se narodil 26. srpna 1870 ve vesnicí Navročat v Penzenské oblasti v Povolží, v místě vzdáleném od Moskvy jihovýchodním směrem asi 700 kilometrů. Jeho otec, nižší vládní úředník, zemřel na choleru v 47 letech, matka, zchudlá tatarská princezna, se v roce 1874 se čtyřletým synem přestěhovala do Moskvy. V roce 1876 chlapec zahajuje svou školní docházku v internátní škole Razumovského a o čtyři roky později vstupuje do vyšší vojenské školy pro kadety. V devatenácti letech - ještě jako student - otiskuje svou první povídku Poslední debut. Je to příběh mladé herečky, která kvůli nešťastné lásce spáchá během představení sebevraždu. Kvůli této nepodepsané povídce je na několik dní uvězněn v posádkovém vězení. Protože si matka přála, aby chlapec udělal vojenskou kariéru, mladý Kuprin se v roce 1893 připravuje na vstup do Akademie generálního štábu. Kvůli urážce policisty je však povolán zpět ke svému regimentu. Tento incident urychlil Kuprinovo rozhodnutí odejít z armády. V roce 1894 odchází do Kyjeva, rozhodnut věnovat se pouze psaní a cestování. O dva roky později vzniká dokumentární próza o těžkém životě dělnictva, nazvaná Moloch. Roku 1898 vychází Olesja, novela o lásce dívky nařčené z čarodějnictví. Zvlášť důležitý je pro autora rok 1900, kdy se na Jaltě setkává s Maximem Gorkým a Antonem Pavlovičem Čechovem. Roku 1901 se stěhuje do Petrohradu a píše krátké povídky V cirkuse, Zloději koní a řadu dalších. O rok později se žení s Marií Karlovnou Davydovovou, zanedlouho se jim narodí dcera Lidia. Román Souboj (1905) mistrně zachycuje prostředí zapadlých haličských městeček, bezútěšnou pustotu ruské provincie a bezvýchodnost důstojnického života. V letech 1909-1915 vzniká dvojdílný román Jáma o každodenním životě oděských prostitutek. V roce 1907 se spisovatel rozvádí. Možná že v reakci na tuto bolestnou událost píše lyrickou prózu Sulamit (1908), mistrnou parafrázi biblické Písně písní. Kuprin je v té době velmi oceňován nejen Tolstým, ale i svými vrstevníky - Čechovem, Gorkým, Andrejevem a Buninem, pozdějším nositelem Nobelovy ceny. Po vydání Sulamit bylo zřejmé, že Kuprinův talent obsahuje i silný náboj romantismu. Přestože se spisovatel pohyboval v nejrůznějších prostředích, dokonce i mezi společenskou spodinou, uchovává si po celý život představu ideální lásky. V románu Souboj o tom píše: "Láska je to nejvyšší na světě, a je dána jen nemnohým." Říjnovou revoluci Kuprin nepřijal a přes Finsko odchází do Paříže, kde žije až do roku 1937. Emigraci však snáší velice špatně a jeho tvorba ztrácí na předválečné síle. V roce 1929 - mimo domov - vydává román Kolo času. O svých pocitech emigranta říká: "Má touha po domově nepomíjí, neotupuje se, naopak útočí na mne stále častěji a je stále hlubší." V roce 1937 onemocní rakovinou a vrací se do Sovětského svazu. Navzdory stalinským represím je přijat vlídně a dostává se mu péče ve státním sanatoriu. 25. srpna 1938 v Leningradě umírá a je pohřben na Volkovském hřbitově. Alexandr Ivanovič Kuprin sám sebe charakterizoval těmito slovy: "Jsem tulák vášnivě milující život. Pracoval jsem jako soustružník, sazeč, rolník, prodavač tabáku, topič, herec i cirkusák. To, co mě pohánělo, nebyla chudoba. Chtěl jsem prožít vnitřní život každého člověka, kterého jsem potkal, a podívat se na svět jeho očima."