Alexandr Isajevič Solženicyn Knihy

Umělecky a filozoficky strhující mozaika lidských osudů je rozdělena do několika částí, které sugestivně přibližují mechanismus moci, zatýkání a přesun vězňů do východosibiřských internačních táborů, organizaci, fungování a smysl těchto táborů, jejich vliv na život odsouzených, pokusy o odpor, útěky a vyhnanství po odpykání trestu. Osobním utrpením zaplacená zkušenost je čtenářům prezentována jako naléhavé varování před totalitními režimy.

Souostroví Gulag je jedním z nejznámějších děl popisujících vězeňský systém Sovětského svazu. Jeho autor Alexandr Solženicyn čerpal ze zkušenosti svého vlastního uvěznění i rozsáhlého výzkumu, stejně tak i z dobových autentických dokumentů. Kniha byla napsána mezi lety 1958 a 1968, na západě publikována v roce 1973, v Sovětském svazu oficiálně vydána v roce 1989. Žánrově pak tato kniha stojí na pomezí románu, literatury faktu a autentického dokumentu. Svůj osobní příběh od zatčení přes vyšetřování, pobyt v tranzitní věznici a pracovním lágru doplňuje autor autentickými příběhy mnoha dalších vězňů a líčením celého systému vězeňského průmyslu, vyšetřovacích metod, soudních praktik, způsobů přepravy vězňů atd.

Solženicynova kniha vychází z jeho osobních zkušeností z pracovních táborů, za které čelil perzekuci. Nejde o běžnou beletrii, ale o silné svědectví o hrůzách, které přinášel stalinský režim – o nesmyslných zatýkáních, koncentračních táborech a fyzické i psychické likvidaci lidí a celých národů. Autor popisuje svou cestu od zatčení přes vyšetřování a pobyt v tranzitní věznici až po život v pracovním táboře. Kromě vlastního příběhu přináší i autentické osudy dalších vězňů a podrobně vykresluje celý vězeňský systém, včetně vyšetřovacích metod, soudních praktik a přepravy vězňů.

Souostroví Gulag je jedním z nejznámějších děl popisujících vězeňský systém Sovětského svazu. Jeho autor Alexandr Solženicyn čerpal ze zkušenosti svého vlastního uvěznění i rozsáhlého výzkumu, stejně tak i z dobových autentických dokumentů. Kniha byla napsána mezi lety 1958 a 1968, na západě publikována v roce 1973, v Sovětském svazu oficiálně vydána v roce 1989. Žánrově pak tato kniha stojí na pomezí románu, literatury faktu a autentického dokumentu. Svůj osobní příběh od zatčení přes vyšetřování, pobyt v tranzitní věznici a pracovním lágru doplňuje autor autentickými příběhy mnoha dalších vězňů a líčením celého systému vězeňského průmyslu, vyšetřovacích metod, soudních praktik, způsobů přepravy vězňů atd.

Kniha, kterou napsal Solženicyn na základě svých zkušeností z pracovních táborů a za kterou byl perzekuován. Nejedná se o čtivou beletrii, ale o svědectví o obludnosti systému za Stalinovy éry, svědectví o zvěrstvech páchaných na lidech, nesmyslném zatýkání, koncentračních táborech, fyzické a duševní likvidaci celých národů. Svůj osobní příběh od zatčení přes vyšetřování, pobyt v tranzitní věznici a pracovním lágru doplňuje autor autentickými příběhy mnoha dalších vězňů a líčením celého systému vězeňského průmyslu, vyšetřovacích metod, soudních praktik, způsobů přepravy vězňů atd.

Kniha psaná v letech 1955-1967 vyšla v USA a ruském samizdatu poprvé v roce 1968. Děj románu popisuje životní osudy vědců, inženýrů, inteligentů a válečných zajatců uvězněných z politických důvodů v padesátých letech v Sovětském svazu, ve věznici Marfino u Moskvy, kde byl sám autor také skutečně zadržován, a jejichž posláním je bádat a vyvíjet vynálezy ve prospěch zločinného komunistického režimu. Toto vězení s mírnějším způsobem zacházení nazývá autor prvním stupněm pekla - kruhem prvním. Základním průvodním jevem vyprávění jsou debaty lidí, jenž už v životě bez vlastního přičinění přišli úplně o všechno a přesto si zachovali svoji tvář. Řeší se tu otázky lidské hrdosti, věrnosti, ideových postojů, umění, smyslu existence, epikurovi filozofie nebo hledání absolutní duševní rovnováhy tzv. ataraxie.

Jeden z nejvýznamnějších ruských románů století je mnohovrstevným, ostře kritickým vyprávěním o osudech sovětské společnosti do roku 1949.

Po vyhoštění do Německa v r. 1974 se Solženicyn ocitá v džungli neznámé západní společnosti. V pěti črtách se vyrovnává s novou situací: se svou konfrontací s bulvárním tiskem a s agenty z Východu, s problémy kolem překladů svých děl, se stěhováním do Kanady, s rozchodem se dvěma nejbližšími přáteli z ruského disentu. V poslední črtě usvědčuje mj. českého publicistu Tomáše Řezáče, který sepsal a vydal ve spolupráci s KGB 250 stran smyšlených rozhovorů s autorem, aniž se s ním jedinkrát setkal.

Úsloví v podtitulu knihy trefně přibližuje autorův osud jako boj jedince proti zakořeněnému systému – stromu, který svou korunou zastiňuje vše v okolí. Právě tak by se dalo nadneseně přiblížit Solženicynovo osudové potýkání se Sovětskou mocí. Autor barvitě líčí těžkosti, s nimiž se setkávala jeho snaha vyslovit pravdu o nedávné historii.... celý text