Alexandr Issajevič Solženicyn [səlʐɨˈnʲitsɨn] (rusky Александр Исаевич Солженицын, wiss. Transliteration Aleksandr Isaevič Solženicyn) byl ruský spisovatel a kritik systému. V roce 1970 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Jeho hlavní literární dílo Souostroví Gulag podrobně popisuje zločiny stalinského režimu v Sovětském svazu při vyhánění a systematickém vyvražďování milionů lidí v Gulagu.
Solženicynova kniha vychází z jeho osobních zkušeností z pracovních táborů, za které čelil perzekuci. Nejde o běžnou beletrii, ale o silné svědectví o hrůzách, které přinášel stalinský režim – o nesmyslných zatýkáních, koncentračních táborech a fyzické i psychické likvidaci lidí a celých národů. Autor popisuje svou cestu od zatčení přes vyšetřování a pobyt v tranzitní věznici až po život v pracovním táboře. Kromě vlastního příběhu přináší i autentické osudy dalších vězňů a podrobně vykresluje celý vězeňský systém, včetně vyšetřovacích metod, soudních praktik a přepravy vězňů.
Souostroví Gulag je jedním z nejznámějších děl popisujících vězeňský systém Sovětského svazu. Jeho autor Alexandr Solženicyn čerpal ze zkušenosti svého vlastního uvěznění i rozsáhlého výzkumu, stejně tak i z dobových autentických dokumentů. Kniha byla napsána mezi lety 1958 a 1968, na západě publikována v roce 1973, v Sovětském svazu oficiálně vydána v roce 1989. Žánrově pak tato kniha stojí na pomezí románu, literatury faktu a autentického dokumentu. Svůj osobní příběh od zatčení přes vyšetřování, pobyt v tranzitní věznici a pracovním lágru doplňuje autor autentickými příběhy mnoha dalších vězňů a líčením celého systému vězeňského průmyslu, vyšetřovacích metod, soudních praktik, způsobů přepravy vězňů atd.
Souostroví Gulag je jedním z nejznámějších děl popisujících vězeňský systém Sovětského svazu. Jeho autor Alexandr Solženicyn čerpal ze zkušenosti svého vlastního uvěznění i rozsáhlého výzkumu, stejně tak i z dobových autentických dokumentů. Kniha byla napsána mezi lety 1958 a 1968, na západě publikována v roce 1973, v Sovětském svazu oficiálně vydána v roce 1989. Žánrově pak tato kniha stojí na pomezí románu, literatury faktu a autentického dokumentu. Svůj osobní příběh od zatčení přes vyšetřování, pobyt v tranzitní věznici a pracovním lágru doplňuje autor autentickými příběhy mnoha dalších vězňů a líčením celého systému vězeňského průmyslu, vyšetřovacích metod, soudních praktik, způsobů přepravy vězňů atd.
Kniha, kterou napsal Solženicyn na základě svých zkušeností z pracovních táborů a za kterou byl perzekuován. Nejedná se o čtivou beletrii, ale o svědectví o obludnosti systému za Stalinovy éry, svědectví o zvěrstvech páchaných na lidech, nesmyslném zatýkání, koncentračních táborech, fyzické a duševní likvidaci celých národů. Svůj osobní příběh od zatčení přes vyšetřování, pobyt v tranzitní věznici a pracovním lágru doplňuje autor autentickými příběhy mnoha dalších vězňů a líčením celého systému vězeňského průmyslu, vyšetřovacích metod, soudních praktik, způsobů přepravy vězňů atd.
Szolzsenyicin 1973-ban megjelent műve a sztálini munkatáborokról véglegesen lerombolta a nyugati értelmiség illúzióit a szovjet rendszerről. A szerző, aki tizenegy évet töltött a Gulagon, saját élményein túl több ezer rab tanúságát gyűjtötte össze. Műve részben történelmi és szociográfiai munka, részben pedig a XX. század egyik legnagyobb gyalázatának szépirodalmi feldolgozása, tele szenvedélyes haraggal a kommunista diktatúrával és együttérzéssel az áldozatok iránt. Szolzsenyicin szerint a lágerrendszer már 1918-ban, Lenin hatalomra jutásával kezdődött, és a szovjet állam elnyomó rendszerré vált, amely senkit sem kímélt. Gyerekek, öregek, nők, hívők és hitetlenek, valamint a rendszerrel szembenálló értelmiségiek mind áldozatai lehettek a letartóztatásoknak. A félelem mindent átitatott, és a lágerek rákos sejtekként burjánzottak az ország testében. A háromkötetes mű magyarul 1993-ban jelent meg, most pedig rövidített változatban olvasható, amelyhez Szolzsenyicin előszót írt, hangsúlyozva, hogy örömmel látja, hogy könyve eljut azokhoz is, akiknek nincs idejük a teljes mű elolvasására. Szolzsenyicin 1970-ben Nobel-díjat kapott, 1973-ban kiutasították a Szovjetunióból, 1994-ben tért vissza Oroszországba, és 2008-ban hunyt el.
Román vypráví o osudu mukla a věčného vyhnance Olega Kostoglotova, který se v polovině padesátých let přichází léčit na taškentskou onkologickou kliniku. Je to v době, kdy Stalin je již dva roky mrtev, Berija popraven a kdy se začínají objevovat první nesmělé náznaky změn. Na onkologické klinice se setkávají členové strany i vyhnanci, národy, které sem Stalin vysídlil, i původní obyvatelé, lékaři i pacienti. Jejich společným nepřítelem je rakovina: nemoc, smrt, konec života... V blízkosti smrti padají všechny dosavadní jistoty, všechny plány, všechna privilegia. A v tomto světě rozehrává Solženicyn příběhy svých hrdinů, jejich lásek a nadějí. Nádory, sarkomy a metanoblastomy jsou nejen krutou skutečností, s níž se potýkají hrdinové románu i lékaři, ale i metaforou pro rakovinu lži, přetvářky, násilí a útlaku, která metastázuje do všech vrstev ruské společnosti.
Kniha psaná v letech 1955-1967 vyšla v USA a ruském samizdatu poprvé v roce 1968. Děj románu popisuje životní osudy vědců, inženýrů, inteligentů a válečných zajatců uvězněných z politických důvodů v padesátých letech v Sovětském svazu, ve věznici Marfino u Moskvy, kde byl sám autor také skutečně zadržován, a jejichž posláním je bádat a vyvíjet vynálezy ve prospěch zločinného komunistického režimu. Toto vězení s mírnějším způsobem zacházení nazývá autor prvním stupněm pekla - kruhem prvním. Základním průvodním jevem vyprávění jsou debaty lidí, jenž už v životě bez vlastního přičinění přišli úplně o všechno a přesto si zachovali svoji tvář. Řeší se tu otázky lidské hrdosti, věrnosti, ideových postojů, umění, smyslu existence, epikurovi filozofie nebo hledání absolutní duševní rovnováhy tzv. ataraxie.
Po vyhoštění do Německa v r. 1974 se Solženicyn ocitá v džungli neznámé západní společnosti. V pěti črtách se vyrovnává s novou situací: se svou konfrontací s bulvárním tiskem a s agenty z Východu, s problémy kolem překladů svých děl, se stěhováním do Kanady, s rozchodem se dvěma nejbližšími přáteli z ruského disentu. V poslední črtě usvědčuje mj. českého publicistu Tomáše Řezáče, který sepsal a vydal ve spolupráci s KGB 250 stran smyšlených rozhovorů s autorem, aniž se s ním jedinkrát setkal.
