Alexandr Isajevič Solženicyn Knihy

Umělecky a filozoficky strhující mozaika lidských osudů je rozdělena do několika částí, které sugestivně přibližují mechanismus moci, zatýkání a přesun vězňů do východosibiřských internačních táborů, organizaci, fungování a smysl těchto táborů, jejich vliv na život odsouzených, pokusy o odpor, útěky a vyhnanství po odpykání trestu. Osobním utrpením zaplacená zkušenost je čtenářům prezentována jako naléhavé varování před totalitními režimy.

Souostroví Gulag je jedním z nejznámějších děl popisujících vězeňský systém Sovětského svazu. Jeho autor Alexandr Solženicyn čerpal ze zkušenosti svého vlastního uvěznění i rozsáhlého výzkumu, stejně tak i z dobových autentických dokumentů. Kniha byla napsána mezi lety 1958 a 1968, na západě publikována v roce 1973, v Sovětském svazu oficiálně vydána v roce 1989. Žánrově pak tato kniha stojí na pomezí románu, literatury faktu a autentického dokumentu. Svůj osobní příběh od zatčení přes vyšetřování, pobyt v tranzitní věznici a pracovním lágru doplňuje autor autentickými příběhy mnoha dalších vězňů a líčením celého systému vězeňského průmyslu, vyšetřovacích metod, soudních praktik, způsobů přepravy vězňů atd.

Solženicynova kniha vychází z jeho osobních zkušeností z pracovních táborů, za které čelil perzekuci. Nejde o běžnou beletrii, ale o silné svědectví o hrůzách, které přinášel stalinský režim – o nesmyslných zatýkáních, koncentračních táborech a fyzické i psychické likvidaci lidí a celých národů. Autor popisuje svou cestu od zatčení přes vyšetřování a pobyt v tranzitní věznici až po život v pracovním táboře. Kromě vlastního příběhu přináší i autentické osudy dalších vězňů a podrobně vykresluje celý vězeňský systém, včetně vyšetřovacích metod, soudních praktik a přepravy vězňů.

Souostroví Gulag je jedním z nejznámějších děl popisujících vězeňský systém Sovětského svazu. Jeho autor Alexandr Solženicyn čerpal ze zkušenosti svého vlastního uvěznění i rozsáhlého výzkumu, stejně tak i z dobových autentických dokumentů. Kniha byla napsána mezi lety 1958 a 1968, na západě publikována v roce 1973, v Sovětském svazu oficiálně vydána v roce 1989. Žánrově pak tato kniha stojí na pomezí románu, literatury faktu a autentického dokumentu. Svůj osobní příběh od zatčení přes vyšetřování, pobyt v tranzitní věznici a pracovním lágru doplňuje autor autentickými příběhy mnoha dalších vězňů a líčením celého systému vězeňského průmyslu, vyšetřovacích metod, soudních praktik, způsobů přepravy vězňů atd.

Kniha, kterou napsal Solženicyn na základě svých zkušeností z pracovních táborů a za kterou byl perzekuován. Nejedná se o čtivou beletrii, ale o svědectví o obludnosti systému za Stalinovy éry, svědectví o zvěrstvech páchaných na lidech, nesmyslném zatýkání, koncentračních táborech, fyzické a duševní likvidaci celých národů. Svůj osobní příběh od zatčení přes vyšetřování, pobyt v tranzitní věznici a pracovním lágru doplňuje autor autentickými příběhy mnoha dalších vězňů a líčením celého systému vězeňského průmyslu, vyšetřovacích metod, soudních praktik, způsobů přepravy vězňů atd.

Toto významné umělecké dílo Alexandra Solženicyna nyní vychází již ve čtvrtém, doplněném vydání, které obsahuje v minulém vydání chybějící jmenný rejstřík. Je zde uveden i kompletní jmenný seznam všech dvou set padesáti pamětníků Souostroví, jejichž vyprávění, dopisy, vzpomínky, náměty a připomínky byly v tomto textu autorem využity. Kniha byla napsána na utajeném místě mezi lety 1958 a 1968. Solženicyn sám sebe považuje za kronikáře Gulagů mezi roky 1918 a 1956 a uvádí, že knihu píše pouze z povinnosti vůči lidem, kteří zde byli mučeni, zemřeli nebo byli neprávem uvězněni. V knize můžeme sledovat osud jednoho vězně od zatčení přes vyšetřování a „soud“ až po transport, tábor a vyhnanství. V poslední části se pak zabývá vývojem po Stalinově smrti. Tato trilogie poprvé vychází v jednom svazku o 1232 stranách, knihu zdobí exkluzivní koženková vazba se zlatou ražbou. Její součástí je velká složená a vyjímatelná mapa všech pracovních táborů - Gulagů. Vynikající předmluvu napsal historik, spisovatel a novinář Jaroslav Formánek.

Román vypráví o osudu mukla a věčného vyhnance Olega Kostoglotova, který se v polovině padesátých let přichází léčit na taškentskou onkologickou kliniku. Je to v době, kdy Stalin je již dva roky mrtev, Berija popraven a kdy se začínají objevovat první nesmělé náznaky změn. Na onkologické klinice se setkávají členové strany i vyhnanci, národy, které sem Stalin vysídlil, i původní obyvatelé, lékaři i pacienti. Jejich společným nepřítelem je rakovina: nemoc, smrt, konec života... V blízkosti smrti padají všechny dosavadní jistoty, všechny plány, všechna privilegia. A v tomto světě rozehrává Solženicyn příběhy svých hrdinů, jejich lásek a nadějí. Nádory, sarkomy a metanoblastomy jsou nejen krutou skutečností, s níž se potýkají hrdinové románu i lékaři, ale i metaforou pro rakovinu lži, přetvářky, násilí a útlaku, která metastázuje do všech vrstev ruské společnosti.

Kniha psaná v letech 1955-1967 vyšla v USA a ruském samizdatu poprvé v roce 1968. Děj románu popisuje životní osudy vědců, inženýrů, inteligentů a válečných zajatců uvězněných z politických důvodů v padesátých letech v Sovětském svazu, ve věznici Marfino u Moskvy, kde byl sám autor také skutečně zadržován, a jejichž posláním je bádat a vyvíjet vynálezy ve prospěch zločinného komunistického režimu. Toto vězení s mírnějším způsobem zacházení nazývá autor prvním stupněm pekla - kruhem prvním. Základním průvodním jevem vyprávění jsou debaty lidí, jenž už v životě bez vlastního přičinění přišli úplně o všechno a přesto si zachovali svoji tvář. Řeší se tu otázky lidské hrdosti, věrnosti, ideových postojů, umění, smyslu existence, epikurovi filozofie nebo hledání absolutní duševní rovnováhy tzv. ataraxie.

Jeden z nejvýznamnějších ruských románů století je mnohovrstevným, ostře kritickým vyprávěním o osudech sovětské společnosti do roku 1949.