Alexandr Isajevič Solženicyn

Otec Alexandra Solženicyna, kozák, zemřel ještě před Alexandrovým narozením. Protože jeho matka byla velmi nemocná, vyrůstal převážně u prarodičů. Ti ho seznámili s ruskou pravoslavnou vírou a ruskými zvyky a tradicemi. V roce 1924 se jeho matka přestěhovala do Rostova na Donu, kde také navštěvoval školu. Již v devíti letech měl touhu stát se spisovatelem. V roce 1936 ukončil střední školu a pokračoval ve studiu matematiky a fyziky v Rostově na Donu. Ve skutečnosti chtěl studovat literaturu v Moskvě, ale neměl na to finanční prostředky. V mládí byl nadšen názory a politickou orientací Vladimíra Iljiče Lenina (→ leninismus). Z toho vyplynuly četné přístupy a hodnocení jeho pozdější konfrontace se stalinismem. 7. dubna 1940 se oženil s chemičkou Natálií Alexejevnou Rešetovskou. O rok později byl povolán do vojenské služby v Rudé armádě.

Během německo-sovětské války Solženicyn bojoval jako velitel baterie dělostřelecké jednotky v rámci zvukového měření. V této roli se zúčastnil bitvy u Kurska (červenec 1943), operace Bagration (1944) a Viselsko-oderské operace ve Východním Prusku (1945). Své důstojnické zážitky z dobývání Východního Pruska sepsal formou básně ve sborníku Ostpreußische Nächte (Прусские ночи) a formou vyprávění v knize Schwenkitten '45 (Адлиг Швенкиттен). Za své zásluhy byl jako kapitán vyznamenán Řádem Velké vlastenecké války a Řádem rudé hvězdy.

V únoru 1945 byl Alexandr Solženicyn nečekaně zatčen na frontě vojenskou kontrarozvědkou a převezen do věznice Lubjanka v Moskvě, protože v dopisech svému příteli kritizoval Stalina. Podle článku 58 sovětského trestního zákoníku byl poté bez soudu odsouzen k osmi letům vězení a následnému „věčnému vyhnanství“. Věznění strávil v pracovních táborech Gulagu. Zpočátku byl umístěn ve zvláštním táboře pro vědce, kde se seznámil s Lvem Kopelevem, který byl rovněž vězněn. O svých zážitcích z tohoto zvláštního tábora napsal v roce 1968 román První kruh pekla (В круге первом). Protože Solženicyn odmítl splnit pracovní povinnost zabývat se určenými vědeckými tématy, byl později převezen do táborového komplexu Ekibastus v Kazachstánu pro politické vězně. V tomto táboře pracoval ve slévárně.

Jak ve zvláštním táboře na začátku svého věznění, tak v táboře Ekibastus zažil boj vězňů tábora o přežití a prožíval neustálou hrozbu hladu, povstání a nesplnitelných pracovních norem. V jeho blízkosti opakovaně umírali vězni. Solženicyn, bývalý ateista a stoupenec komunismu, ve svém románu popsal i svůj duchovní vývoj, který byl výsledkem utrpení a zážitků z této doby. Později se důrazně přihlásil k ortodoxnímu křesťanství.

V roce 1952, rok před propuštěním z gulagu, se Solženicynova manželka Natalja („Nataša“) rozvedla. Stalo se tak původně po vzájemné dohodě, aby se vyhnula dalším represím ze strany stalinského mocenského aparátu, neboť sňatek s politickým vězněm mohl vést k propuštění nebo perzekuci. Podle slov samotné Nataši zůstala svému manželovi věrná i v prvních letech jeho věznění v letech 1945-1950 a zdálo se, že se dokonce prohloubil „pocit velkého vnitřního spojení“, ačkoli se v této době mohli často vídat jen několikrát do roka.

Nataša se k němu však otočila zády a nechala k sobě nastěhovat nového docenta z ústavu Vsevoloda Somova, který už měl syna. Solženicyn dostal v lágru vzkaz od své tety: „Nataša mě požádala, abych ti vyřídila, že si můžeš svůj život uspořádat nezávisle na ní.“ Solženicynovi byla v roce 1951 diagnostikována rakovina. To byl jeden z důvodů, proč mu Nataša dala o rozchodu vědět až později prostřednictvím své tety. Rakovina byla operována v táborové nemocnici a doufalo se, že se nevytvořily další metastázy.

V únoru 1953 byl Solženicyn z tábora propuštěn a odešel do exilu. Byl vyhnán do vesnice Berlik v Kok-Tereckém okrese v kazašských stepích. Krátce po svém příjezdu tam se 5. března 1953 dozvěděl o Stalinově smrti, ale navzdory své radosti se držel při zemi a po tomto „slavném daru“, jak to nazývá Donald Thomas ve své Solženicynově biografii, si pouze začal hledat lepší ubytování. Poté, co zpočátku nemohl jako politický vězeň najít zaměstnání, dostal nakonec práci učitele na vesnické škole, kde vyučoval matematiku, fyziku a astronomii.

V prosinci 1953 se musel znovu léčit kvůli nádoru velikosti pěsti v břišní dutině, tentokrát v nemocnici v Taškentu, kde byl naposledy ozařován v roce 1955. Šance na přežití byla zpočátku menší než 30 %. Své zážitky z této léčby později popsal v románu Krebsstation (Раковый корпус).

V roce 1957, v období tání, byl Solženicyn oficiálně rehabilitován a jeho vyhnanství bylo zrušeno. Vzhledem k jeho rakovině se očekávala jeho brzká smrt. Poté žil v Rjazani, kde pracoval jako učitel na oblastní střední škole. Toto období bylo charakteristické jeho opětovným sblížením s Natašou, s níž se v roce 1957 znovu oženil, a velkým pracovním nadšením. Považoval za svůj úkol propůjčit hlas těm, kteří byli umlčováni. Často se stahoval do chatek daleko od civilizace, aby mohl nerušeně psát. Natascha ho podporovala osobně i finančně a umožnila mu omezit své pedagogické závazky ve prospěch literární práce.

V roce 1962 napsal jedno ze svých nejznámějších děl, novelu Jeden den v životě Ivana Denisoviče (Один день Ивана Денисовича) o kruté každodennosti vězně v sovětském pracovním táboře a konfrontaci se stalinským systémem. V této době začal pracovat na plný úvazek jako spisovatel. V září 1962 bylo několik umělců pozváno na Chruščovovu daču u Černého moře. Při této příležitosti se Chruščov seznámil s příběhem Ivana Denisoviče a o rok později povolil vydání románu Čtrnáctý srpen, první části trilogie o dějinách Ruska za první světové války, která později vyšla pod souhrnným názvem Rudé kolo. Jako delegát 4. sjezdu spisovatelů v roce 1967 vystoupil s „výzvou ke zrušení cenzury“. V roce 1969 byl Solženicyn vyloučen ze Svazu spisovatelů SSSR s odůvodněním, že neoprávněně publikoval v zahraničí. V následujících letech pracoval na tématu „Souostroví GULAG“. Na konci šedesátých let se ho na své dače velkoryse ujal jeho přítel, slavný violoncellista Rostropovič. Rostropovič, který se také snažil Solženicyna bránit v otevřených dopisech do novin, jako byla Pravda, nakonec sám upadl v nemilost a v roce 1974 musel Sovětský svaz opustit.

V roce 1971 otrávil Solženicyna nepozorovaně agent KGB ricinovým gelem. To mu způsobilo vážné onemocnění, které bylo teprve později identifikováno jako důsledek pokusu o vraždu. V roce 1972 se Solženicyn se svou první ženou Natašou znovu rozvedl. V roce 1973 se oženil s Natálií Dmitrijevnou Světlovovou (1939), matematičkou, s níž se seznámil v roce 1968 a která měla syna z předchozího manželství. Manželé spolu měli tři syny: Jermolaje ( 1970), Ignata ( 1972) a Stěpana ( 1973). prostřednictvím známého z jeho pracovního prostředí získala KGB rukopis prvního dílu románového cyklu Souostroví Gulag (Архипелаг ГУЛАГ), v němž Solženicyn popisuje sovětský lágrový systém (Gulag), ještě před jeho vydáním. Knihu vydal pod časovým tlakem v Tamizdatu. Krátce poté byl 13. února 1974 zatčen. Ještě ve vězení byl obviněn z „paragrafu 64“ (velezrada) a hned následující den byl vyhoštěn ze Sovětského svazu a okamžitě odletěl do Frankfurtu nad Mohanem. Známá spáchala tváří v tvář následkům svého jednání sebevraždu.

Solženicyna se nejprve ujal Heinrich Böll ve Spolkové republice Německo, později žil ve Sternenbergu v rekreačním domě curyšského starosty Sigmunda Widmera ve Švýcarsku. V této době také vyšel druhý díl knihy Archipel GULAG. V roce 1975 následovaly knihy Dub a tele a Tři projevy k Američanům.V roce 1976 se rodina přestěhovala do USA. V roce 1976 zde vyšel třetí díl Souostroví GULAG a Východopruské noci. V té době již žil v Cavendishi v americkém státě Vermont.

V roce 1980 vyšly knihy Smrtelné nebezpečí / Varování před komunismem a Šestnáctý listopad, druhý díl Rudého kola. Po nástupu do funkce v březnu 1985 zahájil Michail Gorbačov glasnosť a perestrojku. Andrej Sacharov byl rehabilitován koncem roku 1986, další představitelé opozice z doby Stalinových čistek (někteří posmrtně) v roce 1987. Solženicyn byl v roce 1989 znovu přijat do Svazu sovětských spisovatelů. V témže roce vyšla jeho kniha Sedmnáctý březen - třetí díl Rudého kola.

V roce 1990 byl Solženicyn rehabilitován a získal zpět sovětské občanství. Jeho kniha Ruská cesta z krize. Manifest. V roce 1991 byla zrušena nevyřízená obvinění proti němu; v témže roce se Sovětský svaz rozpadl. Solženicyn se vrátil do Ruska 27. května 1994. Nyní se stále více stával stoupencem tehdejší ruské politiky a vůdčí osobností ruského nacionalistického hnutí. V témže roce vydal knihu Pokrok za každou cenu a knihu Ruská otázka na konci 20. století. Aby měl lepší možnosti vyjadřovat své názory na veřejnosti, byl mu nabídnut vlastní televizní pořad v ruské televizi. Krátce před parlamentními volbami 17. prosince 1995 byl pořad kvůli klesající popularitě stažen z vysílání. V témže roce vyšla jeho kniha Heldenleben. Dvě vyprávění a měl možnost vystoupit s projevem v ruském parlamentu. Čtyřicet let po vydání své první novely Jeden den v životě Ivana Děnisoviče se Solženicyn ve svém národním eposu Dvě stě let spolu (Двести лет вместе), vydaném v letech 2002-2004, situoval do role arcikonzervativního, netolerantního vykladače dějin v rusko-židovské otázce, který byl připraven pracovat s antisemitskými obrazy nepřítele. V tomto pozdním díle zřetelně nabídl munici pro zneužití svých humanistických postojů z dřívějších tvůrčích let. 3. srpna 2008 ve 23.45 moskevského času zemřel Alexandr Solženicyn ve věku 89 let ve svém moskevském domě obklopen rodinou v důsledku mozkové mrtvice. Zůstala po něm vdova a tři synové. Pohřeb se konal 6. srpna 2008 v Donském klášteře v Moskvě.