Josef Vágner

Narodil se 26. 5. 1928 ve Ždírnici v okrese Trutnov. Po vystudování průmyslové školy chemicko-textilní ve Dvoře Králové nad Labem vystudoval Vyšší lesnickou školu v Trutnově a Vysokou školu zemědělskou lesnickou v Praze. Vzdělávání přijal za své po celý život a proto pokračoval v postgraduálním studiu tropického lesnictví (1965) a v roce 1974 obhájil kandidaturu zemědělsko-lesních věd. Domluvil se rusky, německy, anglicky, francouzsky a svahilsky.

S manželkou Zdenkou vychovali tři syny a dvě dcery. Rodina mu vždy byla svatyní a manželka oporou. Do prvního zaměstnání nastoupil jako náčelník Správy vojenských lesů v Mirošově (1952 – 1958), působil jako učitel na lesnickém učilišti ve Svobodě nad Úpou (nejprve Labská) (1958 – 1964), v roce 1965 se stal ředitelem ve VČ ZOO ve Dvoře Králové nad Labem. Toto významné postavení přijal především pro uskutečnění svého klukovského snu – poznat Afriku. Současně v něm uzrála i velká myšlenka – ZOO Safari se specializací na africkou zvířenu. Tomuto snu podřídil i celých 18 let nejproduktivnějšího života. Založil ZOO Safari ve Dvoře Králové nad Labem a v sedmi velkých a dvou malých expedicích do Afriky a Asie přivezl do ČR téměř 2000 kusů zvířat. Při těchto výpravách byl šestnáctkrát zraněn, z toho dvakrát těžce. Několikrát onemocněl malárií a následky zanechala i hepatitida a bilharióza.

Při své práci se neustále vzdělával a stal se uznávaným vědcem a zoologem. Pracoval v Ugandě, Súdánu, Keni, Tanzánii, Zambii, Kamerunu, Mosambiku, Egyptě, JAR, Namibii, Indii, Srí Lance. Jeho aktivity nebyly zaměřeny pouze na realizaci projektu ZOO Safari ve Dvoře Králové. Byl spoluautorem projektu ZOO v Košicích, pro Keňu vypracoval projekt osídlení levého břehu řeky Tana a pro indickou vládu vypracoval projekt záchrany indických nosorožců pancéřových v Asuánu v NP na řece Brahmaputře. Jako lektor a člen vědeckých symposií přednášel v Polsku, Maďarsku, Rusku, Nizozemí, Rakousku, Německu, Belgii, Francii, ve Švédsku, v Dánsku, Anglii a Itálii. Tato nesmírně činorodá práce při budování svého snu – ZOO Safari mu vydržela až do roku 1983, kdy odchází do invalidního důchodu, pokračuje v literární a publikační činnosti. Zvláštní kapitolou jsou jeho knihy, ze kterých vyzařuje moudrost, filozofie lidskosti, přátelství a lásky, zaujmou nás nejen fakta, ale nutí nás k přemýšlení o vztahu člověka k přírodě, o postoji člověka k životu a jeho vztahu k ostatním lidem. Jsou to Sen safari (1971), Simba a ti druzí (1972), Mzuri Afrika (1975), Safari pod Kilimandžárem (na světové výstavě v Lipsku získala kniha cenu „Zlatá kniha“ za nejkrásnější knihu světa 1979), Afrika, ráj a peklo zvířat (1978), Afrika, život a smrt zvířat (1979), Afrika (1987), Animal of Africa (1989), Zvířata v Africe (1992), Africká zvířata (1995), Rádžové indických džunglí (1996), a poslední dokončená kniha Kimuri. Knihy byly přeloženy do sedmi jazyků. Dále publikoval 46 vědeckých a odborných prací, psal články v novinách a časopisech, vystupoval v televizi a v rozhlase.

Za odbornou, vědeckou a publikační činnost obdržel řadu ocenění: od CSAV stříbrnou plaketu G. J. Mendela (1978), čestné medaile od Institutu tropického a subtropického zemědělství v Praze, Zemědělské univerzity v Praze (1978), Veterinární univerzity v Brně (1984), je doživotním členem East Africal Wildlife Society. Osobnost Josefa Vágnera díky projektu ZOO Safari byla vždy pevně svázána s městem Dvůr Králové n. L. Jeho zásluhou se z nevýznamného provinčního městečka stalo světově známé synonymum – Dvůr Králové = Vágner a naopak. Obrovský význam jeho popularity ocenili zastupitelé města na sklonku života pana Vágnera jednomyslným udělením čestného občanství. Tak jak byl Josef Vágner hrdý Čech, miloval i slovenský národ. Za objektivní postoj při vysvětlování československých vztahů v ČR i ve světě mu byla 30.12.1996 na Bratislavském hradě udělena pocta Björnstjerne Björnsona.

Josef Vágner měl rád život a lidi, muziku, zejména housle, umění – obrazy (Burian, Židlický) a dobré moravské víno. Snažil se neustále naplňovat své krédo – aktivně bojovat proti zlu a rozdávat dobro a lásku. Byl obdivuhodným vypravěčem a z jeho slov jste měli vždy pocit, že jste se napili ze studánky moudrosti. Byl člověkem, se kterým si máte vždy co říci a nesledujete ubíhání času. Mimo rodiny byla jeho velkou láskou od samého mládí příroda. Vztah k lesu vyjádřil slovy: „Les je mi chrámem, stromy zpovědníkem, zvířata důvěrníky.“ Příroda mu dávala inspiraci, radost, pocit rozkoše, občas i zklamání. Tak jako v občanském životě, kdy poznal slávu, ale i lidskou závist a nepřejícnost.

Byl také vášnivý myslivec a přesto, že svého „životního“ a současně první ho jelena (232 bodu CIC) ulovil již ve svých 22 letech (3.10.1949) ve Skároši na Slovensko-maďarském pomezí a po celém světě nalovil spousty vzácných trofejí, vždy zůstal věrný zvěři srnčí. Na všech toulkách přírodou ho vždy provázel věrný přítel – lovecký pes. Byl také vášnivým myslivcem a dlouholetým předsedou klubu barvářů; v myslivosti prožil léta hojnosti, ale i neúspěchy, přesto zůstal jí a myslivcům věrný. Dveře u jeho domu byly vždy otevřené, nešetřil v předávání získaných zkušeností a vždy byl ochotný rozdávat ze své studánky moudrosti.