Josef Knap
28. červenec 1900 – 13. prosinec 1973
Josef Knap (*28. července 1900, Podůlší u Jičína – †13. prosince 1973, Praha) byl prozaik, básník, publicista, divadelní a literární kritik a historik, a spolu s Janem Čepem a Františkem Křelinou čelní představitel ruralismu. Byl teoretikem ruralismu, autorem literárně-kritických studií, monografií a prací z dějin českého divadla.
Josef Knap ukončil svá studia na gymnáziu v Jičíně v roce 1919. Do roku 1924 studoval na Filozofické fakultě UK moderní literaturu. V období mezi světovými válkami procestoval řadu evropských zemí.
V letech 1925 - 1951 pracoval Josef Knap v divadelním oddělení Národního muzea, které i později vedl. Jeho práce divadelního historika měla cenné výsledky v Knapově rozsáhlých znalostech o kočovném divadle (které ovšem nemohl kvůli kádrovému profilu oficiálně publikovat) či v monografii o výrazném modernistickém dramatikovi Jaroslavu Hilbertovi. Za 2. světové války prošel totálním nasazením.
Kvůli náboženským tématům v jeho literánární tvorbě byl Josef Knap obětí politických procesů s katolickými spisovateli v 50. letech. V roce 1952 byl odsouzen na jedenáct let do vězení, v roce 1955 byl však propuštěn a v roce 1967 soudně rehabilitován. Po propuštění z vězení pracoval nejdříve jako stavební dělník, později byl přijat do Památníku národního písemnictví. V 60. letech se zabýval dějinami divadelních společností – na základě této své práce vydal knihu Umělcové na pouti v roce 1961. Josef Knap zemřel v Praze, pohřben je v Železnici u Jičína. Knapovo dílo kombinuje realistické a impresionistické prvky. Inspiraci pro svoji literární tvorbu nacházel u severských autorů a z českých např. u Antala Staška, Karla Václava Raise a impresionisty Fráni Šrámka. Většinu témat svých děl věnoval zcela v duchu ruralismu venkovskému životu.