Émile Zola

Francouzský spisovatel Émile Zola se narodil v rodině italského inženýra, který byl kdysi důstojníkem Napoleonovy armády, a osud jej nakonec zavedl do jižní Francie. Zolův otec zde začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku Aix-en-Provence. Otec však náhle zemřel, a tak na Zolovo vzdělání nezbylo mnoho peněz. V té době se na celý život spřátelil s pozdějším slavným malířem Paulem Cézannem.

Když bylo Zolovi necelých 18 let, přestěhoval se s matkou do Paříže. Zde na lyceu obtížně doháněl zameškané vzdělání a dvakrát neuspěl u maturitní zkoušky. Nakonec byl bídou donucen přijmout místo v nakladatelství Hachette. Ve volných chvílích psal Zola kratší prózy, ještě ovlivněné romantismem, a po šest měsíců řídil literární kroniku Evénement. Zde v ostrých kritikách napadal kdekterou veličinu tehdejšího literárního světa, značně na sebe upozornil, ale to Zolu nijak neuspokojilo, protože toužil stát se romanopiscem.

Po třech neúspěšných pokusech se Zola prosadil až v roce 1867 románem Tereza Raquinová, který je tragickým příběhem ženy, která se spojí se svým milencem proti manželovi a neváhá jej zavraždit. Kruté výčitky svědomí a neutěšené prostředí, v němž žijí, jim však učiní z života peklo, takže oba nakonec spáchají sebevraždu. Zde Zola definitivně zúčtoval s romantismem a v knize nalezneme i všechny prvky jeho naturalistického kréda, které později sepsal v teoretické práci Experimentální román.

Zola se domnívá, že román musí být postaven na vědeckém základě a spisovatel má být pouze pozorovatelem a zapisovatelem objektivní reality. Základem tvorby mají být pouze fakta. Postavy jeho románů jsou určovány nejbližším prostředím, v němž žijí, a dědičností. Dědičnost se stává velkým Zolovým tématem v jeho proslulém cyklu Rougon-Macquartové s podtitulem „přírodopisná a sociální studie rodiny za druhého císařství“. Z dvaceti knih cyklu jmenujme ty nejslavnější: Štěstí Rougonů, Břicho Paříže, Zabiják, Nana a Germinal. Z osobních zážitků Zola čerpal v románě Dílo. Výjimečný svým jazykem a skvělým popisem moderní technické společnosti, která se svou odcizeností podílí na morálním pádu člověka, je román Člověk bestie.

Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. medanská skupina. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v Dreyfusově aféře, kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem J'accuse („Žaluji“) hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž.

Zemřel údajně nešťastnou náhodou na otravu oxidem uhelnatým poté, co se mu ucpal komín u kamen (záměrné ucpání komínu, které se stalo ihned po jeho smrti předmětem hypotéz, nebylo nikdy prokázáno). Byl pohřben na pařížském hřbitově Montmartre.