Radim Palouš

Narodil se v rodině novináře a aktivního sportovce. Po maturitě v Praze byl vůdcem skautského vodáckého oddílu, za války totálně nasazen, od roku 1945 studoval filosofii na FF UK (m.j. u J. Patočky) a v roce 1948 obhájil disertační práci Masarykovo filosofické mládí. Působil jako učitel a vystudoval obor chemie na Vysoké škole pedagogické v Praze, kde od roku 1957 pracoval jako asistent. Habilitoval se v oboru pedagogika (práce Škola moderního věku), zabýval se dílem J. A. Komenského a moderní vyučovací technikou. Svými příspěvky obohatil zejména filosofii výchovy.

Pořádal domácí filosofické semináře, vydával samizdat (mj. Spisy Jana Patočky), v roce 1977 podepsal Chartu 77 (po podpisu byl propuštěn z UK) a v letech 1982–83 byl jejím mluvčím. V listopadu 1989 se jako jeden z představitelů Občanského fóra účastnil schůzí a jednání, v lednu 1990 se stal rektorem Univerzity Karlovy. Podílel se na její obnově, na reformě vysokého školství a na obnovení mezinárodních styků UK. Hodně cestoval a přednášel v Evropě, v Americe, v Africe i v Asii a získal devět čestných doktorátů (osm na zahraničních univerzitách a jeden v ČR). Za práci na vydávání Patočkových spisů byl vyznamenán Cenou ČSAV (1990), Scheideggerovou cenou (Holandsko 1992) a za celoživotní působení Řádem T. G. Masaryka III. třídy (1997).