Oldřich Hujer

Oldřich Hujer (25. 11. 1880 Poceřice u Turnova – 4. 6. 1942 Praha) byl český lingvista a indoevropeista, profesor Univerzity Karlovy. Po maturitě na příbramském gymnáziu vystudoval Filozofickou fakultu pražské univerzity se zaměřením na srovnávací jazykozpyt indoevropský; sanskrt, avestštinu a sanskrtskou literaturu poslouchal u prof. J. Zubatého (PhDr. 1905). Po krátkém působení na gymnáziích v Čáslavi a v Praze-Vinohradech přednášel na české univerzitě pražské jako docent (od 1911), mimořádný (1919) a řádný (1924) profesor a nástupce prof. Zubatého. Vedle členství v učených společnostech českých i zahraničních byl řádným členem České akademie věd a umění (1924) a čestným členem Philological Society v Londýně. Těžiště jeho poválečné akademické činnosti bylo téměř výlučně v oblasti klasické a slovanské filologie. Byl aktivně zapojen do organizování českého vědeckého života v České akademii věd a umění; rozsáhlá byla jeho redakční činnost v oboru. Mezinárodně uznáván: člen Polské akademie věd v Krakově, Bulharské akademie věd v Sofii a Philological Society v Londýně. Jeho vědecké dílo opsalo podobnou vývojovou křivku jako dílo Josefa Zubatého od obecně indoevropské komparatistiky přes srovnávací jazykovědu slovanskou k historické a nářeční bohemistice. Jeho práce vynikaly přesností v prezentaci a interpretaci faktů, střízlivostí výkladu a dokonalou znalostí literatury předmětu; o ni se zasloužil i prací na úseku jazykovědné bibliografie. Celou svou činností formoval Hujer podstatně profil české meziválečné jazykovědy na poli indoevropeistiky, slavistiky i historické bohemistiky.