Juliana Jirousová
Malířka Juliana Jirousová se narodila jako Juliana Stritzková v roce 1943 ve Staré Říši (Českomoravská Vysočina) v rodině akademického malíře Otto Stritzka a Marie Stritzkové, taktéž malířky a dcery katolického mystika, literáta, překladatele a vydavatele Josefa Floriana. Stejně jako Věra Jirousová i Juliana měla úzké vazby na rodinu básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka; do Petrkova u Havlíčkova Brodu ji totiž ještě jako malé dítě vozila jedna z Floriánových dcer, teta Eva. Julianu na těchto návštěvách zaujala zejména elegance Reynkovy manželky, básnířky Suzanne Renaud.
Do školy Juliana začala chodit v nešťastném roce 1949 a zažila si ústrky zejména od ředitele-komunisty, který jí vzhledem k tomu, že byla věřící, zesměšňoval před ostatními oslovením „svíčková baba“. Ústrky se stupňovaly i proto, že ji její otec Otto pod trestem bití zakázal vstoupit do pionýra. Vzápětí Juliana přešla na jedenáctiletou střední školu do Telče, kterou v roce 1961 zakončila úspěšnou maturitní zkouškou. Je vcelku zvláštní – vzhledem k jejím pozdějším zájmům –, že skutečnost, že doma okolo ní všichni malovali, se podepsala na jejím tehdejším vcelku negativním postoji k malířství.
Po střední chtěla samozřejmě jít na univerzitu, ale jelikož pocházela z „nábožensky zatížené rodiny“, bylo jí doporučeno, ať přihlášku ke studiu na vysokou školu rovnou ani nepodává, protože studium jí bude stejně odepřeno. Zhruba rok tedy pracovala v Praze v Břevnově v prodejně nábytku; zároveň bydlela u Emy Černé, příznivkyně knih Florianova nakladatelství Dobré dílo. Poté se Juliana na určitý čas vrátila do Staré Říše, kde překonala svůj záporný vztah k malířství a sama začala malovat, přičemž byla velmi inspirována byzantskými emaily – malbami ikon. V jejich duchu se nesla i její autorská tvorba. V roce 1963 pobývala krátce ve Vídni, kde měl její otec Otto výstavu v galerii Ernsta Fuchse. Pobyt v rakouském hlavním městě byl pro ní přínosný – seznámila se tam v tvorbou výtvarníků z Wiener Schule, kteří ji velmi ovlivnili.
Na podzim 1964, odešla Juliana pracovat jako arteterapeutka do psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Výtvarné práce některých pacientů ji skutečně ohromily, navíc v ústavu vedeném ředitelem Dušanem Bílým, jako v jedné z několika léčeben u nás, probíhaly tehdejší experimenty s LSD. Juliana se jako dobrovolnice experimentu s acidem taktéž zúčastnila a tato psychedelická zkušenost se pak otiskla do některých jejích obrazů. V roce 1966 se opět vrátila do Prahy, kde začala pracovat v psychiatrickém ústavu v Bohnicích jako zdravotní sestra. Ale záhy odešla zpátky do Staré Říše a velmi intenzivně se s podporou otce začala zabývat malováním. V blízké Jihlavě se pak její práce staly součástí výstavy Svazu výtvarných umělců (jejímž členem ovšem nebyla). Ovšem již v roce 1968 byla přijata jako kandidát do SVU a dostala i stipendium. Neustále pendlovala mezi Prahou a Starou Říší. V osmašedesátém měla první větší výstavu v Praze (společně s Evou Lamrovou), ale kvůli srpnové okupaci vojsky Varšavského paktu, byla po třech dnech trvání uzavřena.
S Ivanem Jirousem se Juliana seznámila přibližně v roce 1972 v pražské Vinárně U Zpěváčků, a bylo to zrovna v takovém tom free období vzájemných vztahů mezi androši, v němž hrála svou význačnou roli rodina Němcových z pražské Ječné (filosof Jiří Němec tehdy chodil s Ivanovou manželkou Věrou, Magor zase s Jiřího manželkou Danou). Seděla tam s malířkami Evou Lamrovou a Věrou Pospíšilovou a Ivan ji velmi zaujal a zdaleka nejen proto, že znala jeho články z časopisu Výtvarná práce. Jirous posléze Julianu zasvětil do undergroundu a ona s ním pak absolvovala spoustu androšských akcí, hudebních i nehudebních.
Na začátku roku 1976 si Juliana Magora vzala, a ten hned ještě v rámci svatební veselice uspořádal II. Festival druhé kultury v Bojanovicích. Po něm nastalo velké zatýkání a novomanžel se octl ve vazebním vězení, přičemž v následném tzv. „soudním procesu s Plastic People“ dostal 18 měsíců natvrdo. A aby to nebylo všechno: když se vrátil, znovu si ho Juliana moc neužila, neboť zhruba po čtyřiceti dnech dostal za výtržnictví dalších 18 měsíců kriminálu. Juliana pak podepsala Chartu 77.
V roce 1979 se Magor vrátil domů k manželce, ale Moc je oba měla stále ve svém hledáčku – neustále probíhaly domovní prohlídky, hledal se tiskací stroj, protistátní tiskoviny a podobné materiály. Nicméně v krátkém období dvou let, kdy byl Jirous venku z kriminálu, se Juliana cítila šťastná, už jen díky tomu, že se jí narodily dvě dcery – Františka a Marta. Magor byl dokonce zaměstnán v místním JZD ve Staré Říši a jelikož rád chodil s chlapy do hospody, byl mezi nimi velmi oblíben. Jenomže v jednaosmdesátém byl zase vzat do vazby a v procesu s lidmi okolo Vokna odsouzen na 3 a půl roku. Svou roli v délce trestu zahrály i dva, estébáky podsunuté balíčky marihuany. Což nemění nic na faktu, že Juliana zůstala na výchovu svých dvou dětí sama. Na ono období ale nevzpomíná jako na špatné, neboť spousta lidí z undergroundu k ní často přijížděla s čímkoli pomoci. Ale co naplat, její kontakt s manželem se dostal opět do roviny korespondenční – ještěže Magor do dopisů připisoval i dětské říkanky, určené pro obě malé dcerky, které z nich byly nadšené. Tak alespoň takhle na dálku zúčastňoval se jejich výchovy… Když se Magor v roce 1985 vrátil ze svého nejdelšího kriminálu, nastěhoval se sice zpátky k Julianě do Staré Říše, ale jejich manželství nevyhnutelně spělo k zániku, přičemž jedním z faktorů, které k tomu velmi dopomohly, byl tzv. ochranný dohled - jak Juliana říká – „To si nikdo nedovede představit, co to bylo za zvěrstvo, ten ochrannej dohled.Ten mu dost poničil nervy.Byl z toho úplně vynervovanej a naštvanej – dva roky tam (na okrsek SNB do Telče, pozn. aut.) musel jezdit každej den a ještě večer ho přijeli kontrolovat, jestli je doma.“
Stihli spolu koupit v roce 1986 statek v Prostředním Vydří, ale na konci 80. let, když šel Magor znovu sedět, se jejich cesty rozešly. A po jeho návratu z vězení se k němu do Vydří přistěhovala z emigrace se navrátivší písničkářka Dáša Vokatá.
Juliana bydlela stále ve Staré Říši a věnovala se zejména výchově obou dcer. Teprve až někdy v polovině 90. let se začala zase věnovat výtvarnému umění. V roce 2001 spolupracovala s keramičkou Marií Lamperovou (malovala obrazy svatých na hliněné dlaždice, které Marie glazurovala a vypalovala). V roce 2013 měla Jirousová výstavu v Hustopečích u Brna a taktéž vytvořila nový Cyrilometodějský kalendář se svatými obrázky.
Juliana Jirousová dodnes žije ve Staré Říši. Její dcera Františka je spisovatelkou a archivářkou, druhá dcera Marta malířkou a básnířko