Kniha potírá představu, že astronomie začala s Galileem. Starověké civilizace, jako Babyloňané, již před 1000 lety před Kristem zaznamenávaly a předvídaly pohyby planet, které považovaly za ‚bohy na nebesích‘. Pod barvitými mytologiemi se skrývala překvapivě přesná znalost pohybů nebeských těles. Egypťané jako první rozdělili den a noc na dvanáct hodin, zatímco Babyloňané rozčlenili kruh na 360 stupňů. Demytologizování těchto mýtů ukazuje, jak pozorování oblohy vedlo k vývoji složitých kalendářů a pokročilých navigačních metod, stejně jako k pochopení hlubokých matematických principů. Rozvoj astronomie byl podpořen myšlenkou, že svět stvořil jediný Bůh, což se objevuje jak u starověkých Židů, tak v řeckém pojmu logos. Když se tyto filozofické směry spojily kolem roku 200 po Kristu v raném křesťanství a později v islámu, umožnily nový pohled na přírodu jako racionální celek, který je lidská inteligence schopná pochopit. Autor sleduje tuto cestu od Egypta a Babylónie přes židovské myšlení a řeckou vědu, popisuje vzestup vědy ve středověkém islámu a křesťanské Evropě, a boří mýtus, že náboženská víra byla vždy nepřítelem vědy. Naopak, bez náboženského vědomí by věda nikdy nevznikla.
