Václav Kahuda

Václav Kahuda, nar. 8. 11. 1965 v Praze. Vyučen jako štukatér v Kafkově atelieru v Buštěhradské ulici, Praha 6-Střešovice. Tehdy se projevoval jako plachý melancholik se sklonem k nenápadnému sadismu. Pracoval na kostelech a zámcích, opravoval fasády historických budov. Např: Nosil svačiny dědkům při opravě umělých mramorů v prezidentském salonku Národního divadla (byl tam zrcadlový prezidentský záchod, z půl metru viděl umolousaný mladík Lubomíra Štrougala); ...též poznal Toulavý kostel v Mostě (nocleh v hotelu Murom, horníci každé ráno snídali v hotelovém baru dvoudecky becherovek, na estrádním parketu mezi fontánami jednou zazpíval Milan Chladil v bílém obleku, ve dveřích hotelového výtahu se autor srazil s již postarším Eduardem Cupákem, jenž ho vzápětí svým melodickým ušlechtilým hlasem obvinil z „...pankáčství...“); ...dále pracoval tento trudovitý tovaryš na secesním hotelu v Nové Pace, na klášteře ve Vrchlabí, na divadle v Mladé Boleslavi (kvalitní mlíčňák na nároží, teplé koblihy). A tak dále...

Po roce 1986 odchází ze zrušené dílny, opouští řemeslo a pracuje jako noční hlídač v muzeu. Rok 1989 byl zajímavý tím, že dotyčný si nejprve zkusil, jaké to je, pracovat jako strojník čistírny odpadních vod, „Sračkárna“, cihlový pavouk v podzemí, v Podbabě. „Šithaus“ byl plný rachotu a vysoce vyjících vysokotlakých čerpadel. Proto odchází výše jmenovaný ještě ve zkušební době a 1. prosince stojí v bráně Libockého hřbitova na Džbáně, konečná tramvaje č. 26. Stává se hrobníkem s platovou třídou D5 u koncernu Pražská pohřební služba. Kosmický podnik (zlatohlávci kroužící v letním parnu nad smeťákem, vůně zeleného peprmintového likéru čišící z přátelsky rozšklebených úst delirujího mistra, chvástavý křik žluvy za jarních rozbřesků, modrý kouř vykašlávaný traktůrkem do zimního šera, sluneční paprsky mezi stromy, černý bantamový vozík v márnici, bledí pozůstalí v drahých kožiších, farářské echo uprostřed náhrobků). 1991 — kotelna Vojenských staveb, Řepy, ulice Na chobotě (cikáni, žhavý koks, sídliště za šera, teplé letní noci, silueta ženské věznice — kde Babinský dělal zahradníka). 1993 — strojovna Pražských vodáren na Libeňském ostrově (mistr přizdisráč: „...Chlapí, dávejte mi na sebé pozór! ...Ať si mi něco neudělátééé.“ Říjnové odpoledne, vrby máčí své žluté proutí v hluboké řece. Na lesklých, temných hladinách putují mraky. Je modro.) 1996 — atd. Nihilismus...

Bibliografie 1992 Příběh o baziliškovi, Artforum 1997 Veselá bída, Petrov 1998 Exhumace, Petrov 1999 Houština, Petrov 2000 Technologie dubnového večera. Příběh o baziliškovi, Host , Petrov 2001 Houština, Petrov 2001 Proudy, Petrov