Jan Kameník

Ludmila Macešková (22. března 1898 Liberec – 3. května 1974 Praha) byla básnířka a prozaička píšící pod pseudonymem Jan Kameník, a překladatelka.

Ludmila Macešková se narodila jako druhé ze dvou přeživších dětí v rodině Antonína a Anny Poprových. Brzy po jejím narození, v roce 1900 se rodina přestěhovala do Pardubic, kde se otec věnoval výrobě dřevěných modelů. V roce 1918 odmaturovala na pardubickém Dívčím reálném gymnáziu.

V letech 1918 - 1921 studovala na Akademii výtvarných umění pod vedením Jakuba Obrovského a Maxe Švabinského. Školu nedokončila, protože se na nátlak rodiny vdala v roce 1921 za Josefa Róna, s nímž se znala od roku 1912. V roce 1923 se jim narodil syn Dalibor. V roce 1930 manželství skončilo rozvodem. Vzhledem k tomu, že při rozvodu přišla o veškerý majetek, přestěhovala se (bez syna, který zůstal u otce) do malého nebytového půdního prostoru v Nuslích a živila se příležitostným psaním do různých ženských časopisů. V tuto dobu se začíná jednak její duchovní praxe, jednak její tvorba literární.

V lednu roku 1932 se jí narodil nemanželský syn Ivan, za jehož otce Jiřího Macešku se záhy poté provdala. V dalších letech se rodina mnohokrát stěhovala a žila v nuzných poměrech. Protože úřady neuznaly její maturitu získanou za Rakouska-Uherska, byla Ludmila Macešková nucena pracovat v Melantrišském závodě jako kreslička střihů v nejnižší platové kategorii dělnic. V roce 1941 její syn Dalibor onemocněl schizofrenií. Nepříliš šťastné manželství skončilo nejprve rozlukou v roce 1945 a pak rozvodem v roce 1950. Ve 40. letech se přestěhovala spolu se syny do bytu v Týnské uličce, kde vznikla většina jejích knih.

V roce 1947 se seznámila s literárně ambiciózním úředníkem Marcelem Kabátem (*1927), s nímž pak žila dalších dvacet let. V 70. letech se spolu přestěhovali na Letnou. Po jeho sňatku pak střídavě pobývala zde (v jeho nové rodině) nebo v rodině svého druhorozeného syna Ivana.