Henri Haget Knihy

Strhující cestopis napříč nepřístupným terénem Antarktidy 5 100 kilometrů za 57 dní nepřístupným terénem Antarktidy, přes jižní pól, úplně sám bez jakékoli pomoci. Takovou cestu vymyslel a uskutečnil explorátor Mike Horn, kterému by daleko spíš sedělo přízvisko dobrodruh. O podobném projektu dlouho snil a realizoval jej na počest své zemřelé ženy Cathy v období mezi 13. prosincem 2016 a 7. únorem 2017. A právě o tom je tento strhující cestopis, v němž chronologický popis událostí střídají stránky, v nichž rozmlouvá se svou ženou. Horn vyrazil z Kapského Města spolu se svou nadšenou posádkou na vlastní lodi Pangea na sever tohoto nejméně známého kontinentu, odkud pokračoval úplně sám, zapřažený do dvouapůlmetrákových saní, v nichž za sebou táhl to nejnutnější. Necestoval na lyžích po cestách, které před ním projely pásové stroje, ale absolvoval prvovýstupy pohořím královny Maud i masou Dómu C v nadmořské výšce přes 3 000 m s pomocí kitů, tažných draků. Přitom musel překonávat nesčetné nástrahy, antarktický chlad, bezvětří, zející průrvy a bezpočet jiných nebezpečí ohrožujících jeho život. Ještě nebyl u cíle a už se těšil na další dobrodružství – výpravu kolem světa nazvanou Pol2Pol. Takový už prostě je Mike Horn.

« J’ai 52 ans, cinq enfants, et un bateau avec lequel j’ai fait le tour du monde. Pour participer à cette aventure du Vendée Globe, j’ai tout cédé, tout sacrifié, tout vendu. Aujourd’hui, je ne possède rien, ni carrière, ni chez-moi. Mais j’ai peut-être conquis le bien le plus précieux : ma liberté. De l’Atlantique aux mers du Sud, je n’ai pas doublé grand monde, mais je me suis dépassé chaque jour, chaque nuit, chaque heure, presque chaque minute. « Il ne passera pas l’équateur… », avançaient les plus optimistes. Finalement, je l’ai passé. Dans les deux sens. Et aussi le cap de Bonne-Espérance, le cap Leeuwin, le cap Horn, ce caillou mythique où tant de marins ont englouti leurs rêves. Le mien a survécu. Je sais enfin ce qu’est devenu l’enfant qui s’était juré de briser l’injustice et d’épater les siens. De là-haut, je suis sûr que mon père, avec qui ce fut si difficile quand j’étais petit, me regarde. Peut-être même est-il étonné… » Le livre de Sébastien Destremau n’est pas l’histoire d’une course, c’est l’histoire d’une vie. Dix-huitième et dernier à avoir franchi la ligne d’arrivée aux Sables-d’Olonne, le 11 mars 2017, celui qui n’avait jamais fait une course en solitaire a remporté une formidable victoire sur lui-même.