Alena Nádvorníková

Básnířka, teoretička surrealismu

Rozená Bretšnajdrová, vyrůstala v rodině středoškolských učitelů, maturovala roku 1959 na Jedenáctileté střední škole v Lipníku nad Bečvou. V tomtéž roce začala studovat češtinu a výtvarnou teorii a výchovu na FFUP v Olomouci. Významný vliv na ni mělo setkání s Václavem Zykmundem, u nějž obhájila diplomovou práci Výtvarný projev kolem Devětsilu (1964). Roku 1968 získala titul PhDr. a na olomoucké FFUP s přestávkami vyučovala dějiny moderního umění až do roku 1996 (v tomtéž roce se habilitovala na základě souboru studií K surrealismu). V roce 1978 se provdala do Francie a v letech 1980–1981 pobývala v Paříži, určující však pro ni byly i cesty do Itálie, Španělska a Anglie. Roku 1987 se přestěhovala do Prahy, kde žije dodnes. V letech 1987–1990 působila jako redaktorka v pražském nakladatelství Odeon, od roku 1997 se věnuje výhradně vlastní tvorbě a ediční a výstavní činnosti.

Své básně, kritiky a eseje tiskla v periodikách Iniciály, Intervence, Umění, Lidové noviny, Ateliér, Revolver Revue, MF Dnes, Literární noviny, Host, Právo, Intelektuál, Knižní novinky a Výtvarné umění; rovněž přispěla do zahraničních publikací a časopisů Surréalisme (Paříž), Romboid (Bratislava), Výtvarný život (Bratislava), S.U.RR. (Paříž), Bergamo Film Meeting ’97 (Bergamo). Účastnila se samizdatových sborníků Surrealistické skupiny Otevřená hra (1978), Sféra snu (ed. Albert Marenčin, 1983), Proměny humoru (eds. Vratislav Effenberger, Martin Stejskal, 1984), Opak zrcadla (eds. Jiří Koubek, Jan Švankmajer, 1986) a jako překladatelka participovala na sborníku Zlato času (eds. Martin Stejskal, Vladislav Zadrobílek, b. d.). Redigovala ineditní revue Gambra (1989, spolu s Ivem Puršem), na začátku 90. let stála u obnovení surrealistické revue Analogon (od 1990 autorsky, od 1992 jako redaktorka). – Uspořádala a texty v katalozích doprovodila mj. výstavy Knižní grafika výtvarníků Devětsilu ve dvacátých letech (Olomouc 1966), Emila Medková (Bratislava 1977; Praha 1985, 1988, 1999), André Masson (Praha 1993), L’art brut – umění v původním (surovém) stavu (Praha 1998), Tschechischer Surrealismus und Art Brut (Vídeň 1999), L’art brut tchèque (Paříž 2002; Brusel 2004); podílela se na přípravě expozic a katalogů Karel Teige 1900–1951 (Praha 1994), Český surrealismus 1929–1953 (Praha 1995), Surrealistická obraznost a kresba (Praha 1997). Měla dvacet samostatných výstav (kresby); účastnila se též řady domácích i zahraničních skupinových expozic, zejména surrealisticky orientovaných. Od roku 1972 se účastní aktivit Surrealistické skupiny utvořené kolem Vratislava Effenbergera.

První básnické pokusy Aleny Nádvorníkové vznikaly v 60. letech v úzkém propojení s autorčiným teoretickým i praktickým zájmem o vizuální projev (bibliofilský cyklus Kresbobásní, volně inspirovaný tvorbou Guillauma Apollinaira). Soustavně se však Nádvorníková věnuje literární tvorbě až od začátku 90. let. Již od knižní prvotiny Praha, Pařížská vytváří svou poetiku na základě spontánního psychického automatismu, odkud též vycházejí její kresby, včetně těch, jimiž své sbírky pravidelně doprovází. Důrazem na lapidárnost, úsečnost výpovědi a současně smyslem pro mnohovrstevnaté, vnitřními souvislostmi protkané struktury básní a básnických cyklů však toto surrealistické dědictví překonává: její poezie se tak stává prostorem pro originální, dramaticky vypjaté a ryze osobní vyjádření. Klíčovou roli přitom hrají zvukové kvality řeči, aliterace, rytmus, rým či asonance („vlakové básně“ ze sbírky Praha, Pařížská). Charakteristické jsou náhlé významové posuny, zneklidňující jazyková hra, parafráze ustálených rčení anebo aktualizace gramatických variant. Naléhavost poezie, psané s cílem zachytit bezprostřední nálady, životní pocity, zasuté vzpomínky či odkaz na širší kulturní kontext (Vzpomínky na prázdniny), podtrhuje časté užívání imperativů, zvolání a tázacích vět, veršových přeryvů, zlomů a fragmentů (Sopky a tratě). Důvěrný, a přesto nejednoznačný vztah k věcem, událostem a dějům nachází svou paralelu ve znovuobjevování slov a jejich významů – Nádvorníková vytváří svět, v němž vedle sebe stojí něha, pobouřený sarkasmus i sebeiroinie. Své stroficky přísně organizované (Děje) a současně spontánně plynoucí básně příležitostně doplňuje záznamy snů (Uvnitř hlasů; Kompoty noci, krystaly dne).

Své teoretické práce zabývající se surrealismem a tzv. původním uměním (l’art brut) soustředila do souboru K surrealismu.