Zdeněk Barborka

Básník, operní libretista, učitel hudby a hudební redaktor Vystudoval konzervatoř v Praze (obor hra na lidové nástroje). Po studiích vyučoval na Lidové škole umění v Plzni, v letech 1962–1970 působil v hudební redakci plzeňského Československého rozhlasu. Z redakce byl však z politických důvodů propuštěn. Odešel do Bohušovic nad Ohří v severních Čechách, kde působil až do své smrti jako učitel hudby na místní Lidové škole umění. Knižně debutoval roku 1967 ve sborníku Experimentální poezie. Časopisecky publikoval v plzeňském Kulturním přehledu, v Sešitech pro mladou literaturu, severočeském Dialogu, sborníku Pramen, další jeho texty vyšly v zahraničních sbornících experimentální poezie. Po roce 1990 byly ukázky z jeho experimentální tvorby uveřejněny v periodikách Tvar, Souvislosti a Pandora, v rozšířené podobě vyšly texty z Pandory v literárním almanachu on-line Wagon. Barborkově tvorbě byla v roce 2004 věnovaná také celá jedna příloha časopisu Plž (zde), uspořádaná Barborkovým přítelem, básníkem Josefem Hrubým. Řada autorových textů se nedochovala, neboť je rozdal svým přátelům, např. Texty k meditaci, triptych Když se blbec spojí s darebákem nebo Redukce aneb Sedm klenotů světového písemnictví (fragmenty cyklu publikovány mj. v roce 1991 časopise Tvar). V rukopisu též zůstal soubor dějových próz Gladiátor nebo august. Barborka je autorem libret k rozhlasové opeře Domácí karneval (1969) a oratoriu Nezabiješ (1971; předlohou byl autorův cyklus Redukce aneb Sedm klenotů světového písemnictví) Zdeňka Lukáše, ke skladbě Vox humana. Dialog pro varhany a lidský hlas (1977–1978) Karla Odstrčila a k elektroakustické opeře Jaroslava Krčka Nevěsta Raab (1971, poprvé na LP ve Velké Británii, Recommended Records 1985, u nás vydal na LP Panton, 1989). Na motivy Komenského Labyrintu světa a ráje srdce Barborka napsal též libreto ke Krčkově skladbě Jan Amos – Symfonie č. 3 (1992 jako součást CD Pocta Komenskému, samostatně 1996).

Barborkova knižní prvotina Plavba představuje různorodé básnické tendence. Tematickým východiskem reflexivních lyrických básní jsou milostná setkání a míjení, dávající básnickému mluvčímu příležitost k zádumčivé meditaci, k vyslovení pocitů samoty, úzkosti a sklíčenosti. Dále sbírka obsahuje lyrickoepické skladby, fragmenty všedních minipříběhů, imitující ve vnitřním monologu i dialozích styl volného proudu mluvené řeči. Předzvěstí Barborkova pozdějšího experimentálního zaměření jsou závěrečné básně sbírky, vystavěné na principu slovní a hláskové variace a redukce. Kniha Poeticko-policejní konfabulace je již reprezentativním výborem z Barborkových experimentálních textů. Její ironický název dává tušit jeden z konstitutivních rysů těchto textů, tj. ironii, nadsázku a hru, sloužící k zpochybnění smysluplné skutečnosti či možnosti ji pravdivě vypovědět. V jediném rozsáhlém prozaickém textu knihy (Z cest revizního technika) se stírají hranice mezi skutečností a fantazií. Banální groteskní zápletka je ozvláštněna variacemi, spočívajícími v promítnutí rozehraného příběhu do odlišných kontextů knih různých žánrů, které hlavní hrdina čte cestou ve vlaku. Zbývající práce demonstrují některé z příznačných Barborkových postupů při experimentování s básnickým textem, který se proměňuje v důsledku zásahů do makrostruktury (gramatické a logické vazby s jinými slovy) i mikrostruktury slova (slabičné a hláskové uspořádání). Původně minimální text se buď postupným „nabýváním“ rozrůstá do své výsledné podoby, nebo je naopak souvislý textový proud postupně destruován ubýváním, mizením slov, slabik a hlásek. Barborkovy experimentální texty, označované jím samým jako texty procesuální, jsou prostorové útvary, jež vedle jazykové materie vypovídají i svou vizuální stránkou. Záměrem procesuálního textu je zachytit prostřednictvím jazykového materiálu procesy, děje, dění, a to jak přirozené (umírání, rakovinné bujení, postupné rozpomínání; např. v básni Psychopatogenese aneb štamgastovo zešílení je zešílení simulováno pohlcováním jednoho textu druhým), tak umělé. Zde se Barborka zaměřoval na vytvoření textových ekvivalentů polyfonních skladeb (barokních fug různých autorů). Jako jazykový materiál textu-fugy využívá biblický či jiný literární pretext (např. Proces Franze Kafky). Na autorově oblíbeném postupu – někdy ironizující variaci cizích textů – je založen např. cyklus Redukce aneb Sedm klenotů světového písemnictví (jako pretexty zde slouží díla Vladislava Vančury, Williama Shakespeara nebo Torquata Tassa). Svou tvůrčí metodu, v níž se prolínají postupy literatury, hudby a kombinatoriky, autor podrobně vyložil v Poznámkách k metodě procesuálního textu (v antologii Vrh kostek). Od převažujícího zaměření Barborkovy tvorby se zdánlivě odklání posmrtně vydaný přepis šumavských pověstí (Pověsti od Husího křídla). Autor zde navázal na tendenci k oralizaci literárního textu, jež se projevovala již v jeho rané tvorbě. Dynamika textu spočívá mj. v konfrontaci všedního světa a humorné nadsázky se světem magie a nevysvětlitelných záhad vyprávěných pověstí.