Félix Ravaisson Pořadí knih (chronologicky)

In dieser kurzen Abhandlung, die erstmals 1838 erschienen ist, entwickelt Félix Ravaisson eine Theorie der Gewohnheit, die nicht nur die idealistische Philosophie des 19. Jahrhunderts, sondern auch Phänomenologie und Poststrukturalismus im 20. Jahrhundert maßgeblich beeinflusst hat. Ausgehend von Aristoteles beschreibt Ravaisson Gewohnheit als ein aktives Vermögen, durch das ein Organismus Unabhängigkeit von seiner Umwelt erlangt. Konstituiert durch Wiederholung befreit sie den Organismus von den unmittelbaren Affektionen der Umgebung und bestimmt zugleich seine weitere Handlungstendenz. Als allgemeine Handlungsweise steht die Gewohnheit so zwischen Notwendigkeit und Freiheit. Diese Verschränkung von Natur und Selbsttätigkeit erreicht ihren Höhepunkt im Menschen, dessen Natur seine eigene Tat ist. Ravaissons kleiner Text findet in den Werken so unterschiedlicher Denker wie Proust, Bergson, Heidegger, Merleau-Ponty und Deleuze Widerhall

Francouzský filosof Félix Ravaisson (1813-1900) je nedoceněným zdrojem inspirace pro filosofii 20. století. Je autorem významného pojednání o Aristotelově Metafyzice a přehledu francouzské filosofie 19. století, jehož závěrečná kapitola je považována za manifest francouzského spiritualismu. Nejvýznamnějším Ravaissonovým dílem je však krátké pojednání O zvyku (1838). V něm se opírá o Aristotela a francouzské spiritualisty, analyzující zvyk v kontextu filosofie přírody a ducha. Zkoumá, jaký typ jsoucna může zvyk získat a jak ovlivňuje svobodu ducha, který se stává méně sebevědomým a svobodným, přičemž získává neměnnou "přirozenost". Fenomén zvyku tak ukazuje na ontologickou jednotu přírody a ducha, přičemž obě oblasti sdílejí nereflektovanou spontánnost. Ravaissonovo pojednání mělo významný dopad na francouzské myšlení; například Bergson vycházel z jeho závěrů při formulaci duality mezi bezprostředním a zprostředkovaným poznáním. Fenomenologičtí autoři, jako Paul Ricoeur a Maurice Merleau-Ponty, se rovněž vyrovnávali s Ravaissonovým pojetím zvyku.

Texte introduit et index par Jacques Billard "En tout, d'abord le parfait, l'absolu, le bon, qui ne doit son être qu'à lui-même ; ensuite ce qui est résulté de sa généreuse condescendance, et qui par la vertu qu'il y a déposée, remonte de degré en degré jusqu'à lui." Félix Ravaisson est né à Namur en 1813 et mort à Paris en 1900. Dans son « Essai sur la métaphysique d'Aristote » (1837-1846) et surtout sa thèse sur « L'habitude » (1839), il a voulu montrer l'unité et la continuité de l'esprit, la liberté, et de la nature, la nécessité, il a donné son essor à une métaphysique nouvelle qu'il qualifia de réalisme ou positivisme spiritualiste.