Vít Janota

Básník a překladatel Vít Janota se narodil 3. března 1970 v Praze. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu University Karlovy (obor fyzika molekulárních struktur), kde následně dva roky působil jako odborný asistent. Dnes pracuje jako programátor a internetový grafik. Žije v Praze.

Ve slovesné tvorbě Víta Janoty, absolventa Matematicko-fyzikální fakulty pražské University Karlovy a generačního souputníka prozaiků Karla Kuny, Jaroslava Rudiše nebo básníka Igora Malijevského, nachází čtenář konstanty i proměnné. Zatímco v debutu K ránu proti nebi autor píše vázaným veršem opojnou a okouzlenou lyriku, v níž se proplétají vlivy básníků městského civilismu s poetistickou tradici Biebla, Seiferta nebo Nezvala, ve druhém svazku Fasování košťat tvůrce pokročil k volnému, epizovanému verši. Do téměř deníkově pojaté sbírky uložil pětačtyřicet prozaických miniatur, příběhů ve zkratce, které mají jednou aforistický nebo anekdotický ráz, jindy rozevírají průzor k metafyzickému prožitku a ukazují cestu k tajuplnému bytí člověka ve světě a k nemenší tajuplnosti světa samotného. Janotova tematizace města, konkrétně jeho okraje, a stopování náznaků, zanedbatelných hnutí a drobných dějů pod povrchem všednosti se v celé jeho dosavadní poetické tvorbě nemění, přesouvají se jen některé formální akcenty. Básník kráčí od širokodechosti k askezi: Ve svých novějších verších rozpouští a zastírá důraz na rým a rytmus, od svazujících pravidel textové výstavby míří k tvarové jednoduchostí a prosvětlenosti, k tomu způsobu vyjádření, který je vlastní žánru haiku nebo veršům čínského básníka Bašó, od nichž, jak Vít Janota přiznává, přijal coby čtenář lekce. Janotova zpěvná a spontánní prvotina znamenala v kontextu současné mladé české poezie událost: Ožívala v pomalém a všetečném pohybu, v chůzi zdánlivě šedivou městskou periferií, kterou do své poezie intenzivně vtahují Petr Král anebo Josef Kroutvor, v krocích tichými a zamyšlenými předměstími, v průhledech do oprýskaných dvorků z fotografií Miroslava Háka či Josefa Proška, v pohledech z pavlačí v zapadajícím slunci; výjimečně i v putování otevřenou podzimní krajinou. Na tomto pozadí klíčily autorovy pocity melancholie a stesku po všem tom, co odplývá anebo odplynulo v řece času („po starých věcech stýská se mi“), v protipohybu je však tlumilo a rozpouštělo vědomí jedinečnosti tady a teď, náhle pocítěná časoprostorová výjimečnost, kdy „věci a slova jsou jak z jiné reality“ a my ustavičně prodléváme na hraně „takového malého konce světa“, čelíme stálému zanikání a vznikání a přihlížíme, kterak „každý den začíná ten tichý příběh znovu“. V knížce Fasování košťat Vít Janota plynule navazuje: Nadále pozoruje „měkké slunce / červené terče šípků / důvěrně známá místa“, která ale v příští chvíli „nepoznáváš“, neboť „…věci cítí blízkost konce / a vydávají ze sebe / to nejlepší co v nich zbylo“. Nadále z těch, „co navždy odešli / někteří se mi vracejí / Potkávám je na ulici / otáčím se překvapeně za nimi / ještě dlouho potom / co nejsou mezi námi.“ Tento impresionismus prostoupený údivem a melancholií, ta spontánní a naléhavá zahlédnutí klíčových událostí v omšelých kulisách všednosti vzdáleně souzní s poetikou Wernischova Zlatomodrého konce stařičkého léta, více se ale blíží fenomenologickému básnění Lukáše Marvana. Právě jeho knížky Je to napsáno v čarách světa nebo Noční cesta denní krajinou kreslí před čtenářovým zrakem obraz krajiny mezi podzimem a zimou, opuštěného a smutného místa, kterým se prohání vítr a které jako by se zavíjelo do svého niterného tajemství, skrývalo nepojmenovatelnou a tichou bolest. V Janotových verších sice není tento obraz tolik intenzivní, neboť autor jednak pracuje se situační a jazykovou komikou, jednak se ke světu vztahuje nejen coby melancholik, ale také jako frajerský hráč, který nezodpovězenou a nezodpověditelnou otázku „odkud vlastně a kam“ častokrát potlačuje přesvědčením, že „…i dokázat stárnout / neplavat proti proudu / nechat se unášet tokem času / je umění hodné potlesku“. Nicméně oba tvůrci své poetické monology shodně posilují v intencích Kolářova „očitého svědectví“ nebo Zábranova či Hančova kultu autenticity zejména odposlechnutými řečovými proudy, hovory lidí, které kolem nich dennodenně protékají. Stejně tak je jim vlastní lehkost, až zdánlivá ledabylost básnického rukopisu: Slova jako kdyby v jediném okamžiku slétla nebo byla někým vržena na bílý papír a následně se sama, mimoděčně, svými vlastními gramatickými, morfologickými a syntaktickými vztahy uspořádala do poetických celků. Může ale vůbec jinak přijít na svět poezie, jejíž autor (s právě vyfasovaným koštětem v ruce) přemítá, že „…i na prahu / třetího tisíciletí / v mnohém z nás dříme / nevyléčitelný romantik“?