Mariolein Sabarte Belacortu Knihy

Na výpravě za epickým dějem Vargas Llosa opouští tentokrát Peru a inspirován bezprostředním svědectvím brazilského novináře a spisovatele Euclidese da Cunhy se vrací k dramatickým událostem v odlehlých pustinách severovýchodní Brazílie, k nimž došlo pár let před koncem minulého století. Mladé liberální republice se tehdy podařilo stupňovanou vojenskou silou zdolat údajné monarchistické spiknutí, ve skutečnosti povstání zbídačelých „sertaneirů“, vedených vizionářem Antôniem Mendesem Macielem, zvaným Rádce, kteří se pokusili vytvořit rovnostářské společenství křesťanů v očekávání zániku starého světa a nastolení tisíciletého řádu boží spravedlnosti. Výbuch lidového hněvu, ovlivněný bludným mesianismem, se setkává s nadějemi a spekulacemi politických sil různého zabarvení – od reakčních monarchistů po profesionální revolucionáře, ale jeho logika jim zůstává skryta. Odkud se bere ten fanatismus „svaté války“, ta schopnost aktivizovat masy bez příslibu materiálních výhod a podřídit jejich život jedinému cíli kolektivní spásy? Na tuto znepokojivou otázku hledá Vargas Llosa odpověď jako moderní romanopisec – snaží se najít v minulých událostech román, zvládnout realitu uměleckou imaginací a obnažit její přítomný smysl. Doslov napsal Jan Hloušek.

Een jonge Amerikaanse geheim agent gaat tijdens het Proces van Neurenberg vlak na de oorlog op zoek naar het hoofd van het atoombomonderzoek van nazi-Duitsland en vindt vooral zichzelf.

Svou Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval García Márquez jako kriminální román v tradičním slova smyslu. O vraždě se totiž dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je nevinnou obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme až otřesně sami sebe, protože i my přihlížíme dennodenně působení zla, a i když s ním sebevíc nesouhlasíme, podléháme strachu, pohodlné lhostejnosti a mravní ochablosti, neděláme nic a stáváme se vinni.

Téma samozvaného diktátora je pro latinskoamerickou literaturu poměrně typické, dokonce až obsedantní, a objevuje se v řadě děl. Zatímco jiní autoři volí přesný dobový rámec, García Márquez zpracoval látku po svém a jinak: zamířil k parodii a satiře. Charakteristický styl vyprávění, příznačný pro Sto roků samoty, je zúžen na několik bizarních motivů ze života dosazeného tyrana. Spisovatel překvapuje až hypertrofií obrazů a scén, kdy se ve stále nových obměnách kupí obludné fikce, krouživými pohyby děje a anachronismy je popírán lineární čas, kdy se logika jeví jako naprosto nepotřebná a skutečnost je obrazně řečeno trhána na kusy. Autor místo klasické přímé řeči přechází z jedné osoby na druhou, splétá postavu vypravěče s jednajícími osobami, a vytváří tak podivuhodný obraz "reality". Skvěle se mu daří zkomponovat rekviem nad figurou jednoho samovládce. Zároveň Márquez nastoluje otázku moci obecně, v románu zaznívá i rozměr existenciální a v neposlední řadě zde hrají svou roli symbolika a motivy smrti, charakteristické pro období barokní.

Déle než 51 let čekal Florentino Ariza na novou příležitost, aby mohl Fermině Dazové vyznat nekonečnou lásku, na chvíli, až její 80letý manžel, slovutný lékař, zemře. Tehdy přichází chvíle pro kdysi opuštěného milence. Než se oba staří lidé spolu vypraví po řece Magdaleně, aby nedotčeni zlobou světa vpluli do elysia své lásky, stáčí se autorův pohled do jejich minulosti plné všedních věcí i nepravděpodobné krásy. Geniální vypravěč sestupuje do nížin triviální literatury a líčí své postavy v rozmanitých podobách lásky, lásky romantické i domestikované, lásky „osamělých lovců“ i lásky manželské. Na sentimentální příběh z lidové četby navěšuje vlastní vzpomínky a sny.

Quismondo, Toledo, 18 de julio de 1956. En su finca La Maestranza, veinte años después del estallido de la guerra civil, los Avendaño han decidido celebrar por última vez la ceremonia expiatoria en la que, ritualmente, en cada aniversario, reproducen la ejecución del hermano menor a manos de los campesinos. Entre los invitados, un hispanista norteamericano intrigado por tan extraña costumbre, y un comisario de la Brigada Político Social empeñado en dar con un tal Federico Sánchez, agente comunista. Por diferentes motivos, ambos comparten el mismo interés en indagar en la historia reciente de la familia, sobre todo en las relaciones secretas de la bellísima y enigmática viuda, Mercedes Pombo. En la fragmentada sucesión de encuentros y tiempos, se superponen y complementan las versiones, que van reconstruyendo los hechos fatídicos que dieron origen a la ceremonia, pero también surgen aciagas revelaciones de ocultas relaciones eróticas en el ambiente espeso y violento de la posguerra.

Vrcholné dílo Roberta Arlta (1900–1942), svérázného a ojedinělého zjevu argentinské literatury, je skvělou psychologickou sondou a zároveň vynikající parodií literárních žánrů a společenských diskurzů. Život Rema Erdosaina, výběrčího v cukrovarnické společnosti a zneuznaného vynálezce, se obrací naruby v okamžiku, kdy vyjde najevo, že zpronevěřil šest set pesos a sedm centů. Poté, co ho vyhodí z práce a opustí ho žena, přimyká se k bizarnímu tajnému společenství okolo Astrologa, novodobého mesiáše i tyrana, jež si klade za cíl vytvořit nový společenský řád skrze revoluci. Román Sedm bláznů (1929) zobrazuje Argentinu na okraji propasti. Monstrózní svět hemžící se snílky, revolucionáři a potenciálními diktátory může být vnímán jako Arltovo zlověstné proroctví trýznivého vývoje země ve 20. století a dodnes si uchovává mimořádnou působivost jako velké apokalyptické dílo moderní literatury. „Pokud se některý z laplatských spisovatelů přiblížil tomu, co označujeme za geniální, pak to byl Roberto Arlt.“ Juan Carlos Onetti

THE INTERNATIONAL BESTSELLER'A masterclass in suspense' PAULA HAWKINS'A spellbinding nightmare' FERNANDA MELCHOR'A book of intense power' PHILIPPE SANDS

Příběh se soustředí na čtyři úmrtí v exkluzivní uzavřené společnosti na předměstí Buenos Aires. Za vysokými obvodovými zdmi, za branami zpevněnými závorami a obehnanými strážními budkami, se nachází rezidence Altos de la Cascada. Tam žijí vyvolené rodiny, ve kterých je vše zdánlivě dokonalé. Mají stejný životní styl a za každou cenu si jej chtějí udržet. Každý týden se skupinka přátel z rezidence schází daleko od očí svých dětí, služek a manželek. Ty jsou vyloučeny z mužského setkání a žertem si říkají Čtvrteční vdovy. Jedné noci se však rutina naruší. Když dojde ke zločinům, zavládne klaustrofobické klima strachu a vzájemné podezřívavosti. Rezidenti se začínají srovnávat s ostatními členy. Jedna z rodin, kterou krize zasáhne, stojí za branou a odhodlává se opustit nemocnou sociální bublinu a tím sahá do svědomí každého, kdo žije příliš pohodlně a ignoruje rozevřené sociální nůžky a všudypřítomný úpadek. Závěr románu klade provokativní otázku: Bojíte se odejít?

Clara, de mooie vrouw van een Chileense architect, heeft onbehandelbare kanker. Ze begint een soort journaal te schrijven over haar leven, een roman die dicht bij de waarheid ligt. Haar man ontdekt haar werk en begint te lezen: is hij werkelijk zo saai? Hoe weet ze van zijn buitenechtelijke relatie? En heeft Clara echt een relatie gehad met een collega van hem? <i>Een week in oktober</i> is een schitterende roman over het huwelijk, over wat echtgenoten van elkaar weten en wat beter geheim kan blijven, over passie die verloren gaat, leugens en liefde. Herkenbaar, aangrijpend en mooi.

Het perfecte evenwicht tussen bonte verhalen en maatschappijkritiek, unieke vertelkunst en oorspronkelijke verteltechniek in een panoramische roman die onder meer de mooiste bordeelroman aller tijden is. Het groene huis (1966) wordt algemeen beschouwd als het gaafste werk van de Peruaan Mario Vargas Llosa. In het kustplaatsje Piura opent don Anselmo een bordeel, dat niet meer dan een loods is op het hete zand. Vaste bezoekers zijn vier mannetjesputters afkomstig uit de sloppenwijken van de stad. Een van hen wordt verliefd op een meisje dat in de Amazone-oerwouden door een sergeant 'gerekruteerd' is om bij de nonnen op de missie tewerkgesteld te worden. Daarnaast wordt nog verteld hoe de Indiaan Jum een soort collectief probeert op te richten om de uitbuitende rubberpotentaten te slim af te zijn. Een vijfde 'streng' van het complexe verhaal vertelt de geschiedenis van een oude Japanse smokkelaar die een groot deel van zijn leven als bendeleider brandstichtend en moordend de Indio's hun rubber afhandig heeft gemaakt maar nu op weg is-pessimistischer kan het nauwelijks-naar een leprastation. Meeslepend vertellend slaagt Mario Vargas Llosa erin een wrede en onrechtvaardige samenleving in een soort van 'totale roman' tot in alle gradaties te ontleden.