Věra Weislitzová Lustigová
Věra Weislitzová (19. února 1927 Ostrava – 5. května 2009 Praha) byla židovská bojovnice za nezávislost Izraele, členka izraelské armády, redaktorka, spisovatelka a básnířka, manželka spisovatele Arnošta Lustiga.
Šťastné dětství a dospívání v harmonické rodině narušila nacistická okupace, vyloučení ze školy a matčina předčasná smrt. Tyto události však pouze předznamenaly transport do Terezína v roce 1942 a později do Osvětimi, které autorka jako zázrakem přežila. Když po osvobození tábora přišla do Prahy, zjistila, že kromě ní a sestry nikdo z příbuzných nežije a že celkem 120 příslušníků jejich širší rodiny se stalo oběťmi holocaustu.
Se svým budoucím manželem se seznámila po válce v zotavovacím táboře pro židovské sirotky, jenž zorganizoval Mezinárodní Červený kříž v Ostravici, a byla to láska na první pohled. Vzali se v roce 1949 během Lustigovy reportážní cesty do Izraele. Po svatbě si Věra ovšem z úcty k rodinnému odkazu, který nyní mohla takřka jako jediná předat dalším generacím, ponechala své dívčí jméno.
Po návratu do Prahy Věra cítila smutek. Říkala, že každá kostka pražské dlažby jí někoho z jejich blízkých připomíná, proto se rozhodla pro cestu do Izraele, kde se stala příslušnicí Hagany (židovské brigády izraelské armády, vycvičené na našem území) a bojovala za nezávislý židovský stát. Po získání nezávislosti chtěla žít v Izraeli natrvalo, ale jejího muže to táhlo zpět do rodné Prahy, kde se Věra živila převážně jako učitelka cizích jazyků a překladatelka z hebrejštiny, němčiny a angličtiny. Tyto své znalosti uplatnila také v USA, kde později žili.
V roce 1968 manželský pár s dětmi v reakci na zprávu o srpnové okupaci (po měsíci čekání na možný zvrat) emigroval z Prahy do Izraele a rodina začala nový život v Haifě. Posléze žili rok v Jugoslávii, počínaje rokem 1970 se však nakonec jejich domovem na dlouhá léta (až do roku 1991) stala Amerika.
Psaní bylo pro autorku jediným způsobem, jak mohla hovořit o nesdělitelné zkušenosti minulosti. Jenže manželky velkých mužů to nemívají vždy lehké. Dcera Eva na toto téma kdysi řekla: „Myslím, že můj otec byl muž velké ženy, věděl to, a proto spolu zůstali.“ Básně a povídky si Věra proto psala pouze pro sebe „do šuplíku“. Teprve když se Lustigovi po roce 1989 vrátili zpět do Čech, zasadil se její muž a o pár let později také její děti, syn Pepi a dcera Eva, o dvojjazyčné vydání sbírky básní, nazvané Dcera Olgy a Lea (2003).
O její básnické tvorbě napsal Jiří Pavel následující slova: „Poezie Věry Weislitzové je stejně autentická jako noc a den, člověk a zvíře, Slunce a měsíc. Těčou v ní slzy a krev a jsou v ní verše, které – kdo se jich dotkne a nechá se dotknout jimi – nikdy nezapomene. Je to krása a pravda. Je to ozvěna války, která nikdy neutichne.“
Věra po většinu času žila celkem ve stínu svého slavného muže a o publicitu ani příliš nestála. Poslední léta života, která strávila stejně jako manžel Arnošt v Čechách, byla upoutaná na invalidní vozík a ve stálé péči ošetřovatelek v sanatoriu v Průhonicích. Zesnula v Praze 11. května 2009.
V květnu roku 2018 proběhla v rámci oslav 70. výročí vzniku státu Izrael premiéra inscenace Svět naruby (Tak zvaný ráj) z poezie Věry Weislitzové. Prologem inscenace byla filmová projekce sekvence z dokumentu Tvoje slza, můj déšť, kde Arnošt Lustig odpovídá na dotaz režisérky dokumentu, kdo je dcera Olgy a Lea: „To je moje žena.“
Na veřejnosti její verše poprvé zazněly až v rámci vzpomínkového pořadu k devadesátinám Arnošta Lustiga. Inscenace končí verši: „hledám odvahu, slova / jak popsat jed, hada, / plyn a pece, / matku a otce – / jak jen mohu říct svým dětem, / kde místo jarní trávy / roste lidský popel – / musím, než umřu…“ Věra Weislitzová ono sdělení vetkla do svých slov i do svého života.