Stěžejní dílo známého německého profesora dějin nábožeství zkoumá vztah mezi sexualitou a náboženstvím různých kultur v průběhu lidských dějin. Autor objasňuje smysl rituálů, které se dotýkají sexuálního vývoje jedince – obřízka, křest – ale obrací pozornost též k společenským projevům – manželství, rozvod, nevěra – a normativním postihům úchylek od zaběhlého řádu – homosexualita, sexuální tabu.
Cesta kabaly je studií o starobylém vnitřním učení judaismu, přizpůsobeném universálním potřebám člověka. Pojednává o hledání a nalezení duchovního učitele, tedy o uvedení do teorie a praxe kabalistického vědění. Podrobné rozbory příslušných cvičení ukazují, jak výcvik metodami činu, zbožnosti a kontemplace vede k mystériu výstupu do vyšších světů přes sedm stupňů kabalistické cesty. Obsah: 1. Tradice 2. Jazyk 3. Velký strom světa Acilut 4. Dílo stvoření 5. Přírodní Adam: Tělo 6. Přírodní Adam: Psychika 7. Otroky v Egyptě 8. Země zaslíbená 9. Jákob a Ezau 10. Cadik 11. Kabala 12. Objektivní vědění 13. Skupiny 14. Složení skupiny 15. Dynamika skupiny 16. Schůzka 17. Pryč z Egypta 18. Příprava 19. Věcné 20. Alegorické 21. Metafyzické 22. Vůle 23. Nižší a vyšší stavy 24. Nešama: Duše 25. Kavana: Vědomý záměr 26. Příprava 27. Přístup činu 28. Přístup zbožnosti 29. Přístup komletace 30. Výstup
Po zničení kolonie miniaturizovaných lidí – mikronautů – je vybudována Arkadie II, tentokrát však jako trestanecká kolonie s vojenskou diktaturou. Rozvoj kolonie je uměle omezován, takže původní cíl projektu se zdá být ztracen. Když pak skupina mikronautů uprchne z chráněného Skleníku do svobodné, ale zároveň i nebezpečné přírody, začne na ně nemilosrdný hon.
Svět budoucnosti je sužován hladem. Skupina průzkumníků – mikronautů – má ověřit odvážné řešení: pětinásobné zmenšení lidí, kterým by mohly k obživě stačit poslední zbytky přírody. Mikronauti se musí nejen naučit žít v nových podmínkách, ale i čelit nepřátelům celého projektu miniaturizace, kteří jej považují za plýtvání beztak již omezenými zdroji.
Výbor z celoživotního díla. Básně Karla Urianka se nacházejí na zvláštním řezu mezi vypjatými životními okamžiky, které zachycují a jejich přesným strohým záznamem. V Uriankově poezii ožívají utajené špeluňky Prahy, nonstopy, vybydlené byty, nedůstojná zaměstnání, výjevy z detoxikačního oddělení a prapodivné lidské figury, které raději nebereme na vědomí. Málokterý autor za posledních dvacet let byl tolik přirozeně konfesijní a z málokteré poezie si lze udělat tak hmatatelný a konkrétní obraz o životě v současné Praze. Beránek je elegický zpěv nad vlastním životem, nářek či přímo řev ztracené a opuštěné duše, zbavený ale jakékoliv sebelítosti, plačtivosti nebo sentimentu.