Jindřich Spáčil

Jindřich Spáčil (1899, Kvasice – 1978, Kroměříž) byl český učitel, spisovatel a amatérský archeolog.

Narodil se ve Kvasicích (okr. Kroměříž), učitelství studoval v Praze. Koncem roku 1916 byl povolán k rakouské domobraně. Po skončení první světové války vykonal dodatečně maturitní zkoušku. Svou učitelskou dráhu zahájil ve Kvasicích, později působil v Lednici a v Hulíně. Od roku 1937 byl ředitelem školy pro ženská povolání v Kroměříži, a to až do jejího zrušení v roce 1951. Zemřel v Kroměříži, kde je také pohřben.

Literárním debutem mladého učitele se stala útlá knížečka Kvasice v dávnověku, která vyšla v roce 1919. Následovaly jednotlivé tituly, z nichž k nejúspěšnějším patřily: Městečko Kvasice (1921), Kudlovská dolina (1932), Bludné kořeny (1946), Ať žije sněm! (1947), Tvrz nejpevnější (1956), Lásky a rebelie (1961), Kroměřížská kronika (1963), Tisíce růží (1966), Velociped, stroj rychlonohý (1971), Prstýnek s rubínovým kamenem (1971) a Náušnice z Madagaskaru (1977).

Již od svého mládí se Jindřich Spáčil věnoval archeologii. Aktivně se podílel na založení muzea ve Kvasicích. V roce 1927 věnoval obci své sbírky, které pak v roce 1947 vytvořily základ muzea. V roce 1956 bylo muzeum zrušeno a sbírkový fond převeden do Okresního muzea v Kroměříži.

Za svou celoživotní práci získal Jindřich Spáčil řadu ocenění. V roce 1969 mu byl udělen titul čestného občana města Kroměříže. Je také čestným občanem Kvasic, kde jej připomíná pamětní deska na rodném domě v Horní ulici. Spáčilovu osobnost připomíná také naučná stezka ve Chřibech.