Román o vědci, který při hledání "smrtícího viru" - dokonalé biologické zbraně - nechtěně rozpoutá hrůznou epidemii, je apokalyptickou vizí budoucnosti lidstva, jež touha po sebepoznání dovede až na práh sebezbožnění a sebezničení.
Román o napínavém pátrání po totožnosti osamělého muže, nalezeného uprostřed západofrancouzkých bažin koncem 70.let. Radn Godion s dcerou Claire uvidí jednoho dne v lese neznámého muže. Když se setkají po druhé, je tento muž v nemocnici s těžkým zraněním. Tam odmítá říci o sobě jakékoliv informace, včetně jména. Svým postojem způsobí řadu administrativních i právních zmatků a navíc se vše komplikuje jeho citovým vztahem ke Claire. Po prozrazení totžnosti muž opět odchází do neznáma. Bazin románem protestuje proti narušeným lidským vztahům, konzumnímu přístupu k životu i proti narušené rovnováze v přírodě.
Příběh mladé dívky, Constance, která navzdory svému ochrnutí a sobectví okolí neztrácí vůli k životu.
Psychologický román, v němž autor krok za krokem sleduje rozpad šestičlenné rodiny po rozvodu rodičů. Rozvodové řízení a uražená ješitnost nezanechaly v osamělé matce ani stín pochopení pro vyjímečnost situace, ve které mají vyrůstat a dospívat její děti, věčnými spory a nespravedlivými útoky otravuje jejich společný život tak dlouho, až nakonec ztrácí i je. Autor si zároveň všímá problému nepracující ženy, pro kterou je manželství existenčním zabezpečením a která i po rozchodu s mužem je závislá na jeho finančních prostředcích. Román zahrnuje období několika let, je napsán téměř jako dokumentární sled skutečných událostí.
„Matka“ Folcocheová a její syn jsou spalováni vzájemnou nenávistí. Na matčiných zdeformovaných citech se přitom neblaze podepsalo nešťastné manželství s Jacquesem Rézeauem, které s ní neuzavřel z lásky, ale z chamtivosti. Román obsahuje autobiografické prvky a společně s romány La mortdu petit cheval (1950, Je po všem) a Cri de la chouette (1972, Křik sovy) tvoří cyklus o Rézeauových. První autorův román a první z románů tzv. „zmijí trilogie“ (Se zmijí v hrsti, Smrt malého koně, Volání sýčka) bojuje proti tyranii rodiny, jaká se vytvořila v průběhu 19. století ve francouzské buržoazní společnosti, tj. proti rodině založené na rodových a náboženských tradicích, na majetku a z toho vyplývající téměř mocenské struktuře vztahů mezi rodiči a dětmi. Autor, člen Akademie Goncourtů, nositel Apollinairovy ceny za poezii a Velké ceny Monaka za své dosavadní dílo, je označován za jednoho z představitelů kritického realismu ve francouzském románu po roce 1945.
V atmosféře chátrajícího venkovského sídla uprostřed velké zahrady se odvíjí děj, v němž jsou přítomny láska i smrt, okouzlení i vystřízlivění, smutek i naděje. Děj se odehrává v rodině rozvedené matky, která svým novým sňatkem s bezohledným a bezzásadovým člověkem přivede rodinu až na okraj propasti. Vypravěčkou je mladší dcera, která se po maminčině smrti jen těžko vyprošťuje z nepřirozeného svazku, kterým ji její nevlastní otec spoutal.
V rámci takřka detektivní zápletky románu autor zachycuje složitý vztah dcery k otci, který se stal žhářem - společně s odkrýváním motivů otcovy pyrománie.
Milostný příběh dvou mladých lidí, vyznávajících odlišnou ideologii, kteří jsou vystaveni těžké zkoušce.
On n'a jamais écrit, sur l'approche du " grand âge ", pages plus sombrement comiques, plus irrespectueuses et dévastatrices. Bazin, entre tous les procédés qui permettent d'atteindre au pathétique, a choisi les plus dérangeants : le sarcasme, l'aveu honteux, la minutie. François Nourissier, Le Figaro Magazine. A partir d'une expérience personnelle, il parvient à raconter avec cet art incisif qui le caractérise et un sens de l'intrigue hors pair (alternance de temps forts) une aventure romanesque reliée à un fait de société. Jean-Claude Lamy, France-Soir. Malgré les mots qui assassinent et les définitions qui brûlent comme du vitriol, ce roman est un hymne à la vie qui recommence jusqu'au dernier souffle. Christine Arnothy, Le Parisien. Une histoire solide et trépidante où passe le mouvement de l'époque, des personnages témoins auxquels le lecteur de hasard s'identifie sans peine, plus une écriture sèche, nerveuse, saccadée, railleuse, qui retrouve les bonheurs d'écriture de Vipère au poing. Gilles Pudlowski, Le Point.
Une éruption volcanique projette une petite communauté insulaire, sans transition, du Moyen Age en plein XXe siècle, de la vie la plus rude aux facilités de la société de consommation. Ces hommes et ces femmes regardent le progrès et ce qui en résulte avec les yeux d'habitants d'une autre planète. Deux ans... Et ils n'ont de cesse de retrouver leur île désolée. Ce n'est pas une fiction sociologique mais une histoire vraie qui, en 1963, a passionné les sociologues. N'annonçait-elle pas 1968 ? Cependant - et ce n'est pas le moins étonnant - les îliens, plus heureux que nos contestataires, ont su quand même se moderniser... sans se laisser "récupérer" !
Hervé Bazin nous offre un troisième recueil, Le grand méchant doux : huit histoires, racontées comme il sait le faire et dont la diversité trouve son unité dans le ton, où l'humour le dispute à la dérision et l'allégresse à une aimable férocité.
Jean Rezeau, pur essendo lontano dalla madre, la temibile Folcoche, non riesce a sfuggire alla sua tirannia. Anni di odio non lo hanno preparato all'amore e dovrà intraprendere un percorso di apprendimento. Attraverso diverse esperienze, Jean si impegnerà in questa ricerca e, poco a poco, scoprirà la felicità. La crudeltà dell'analisi, il cinismo toccante del protagonista e l'acidità dello stile rendono il romanzo di Hervé Bazin uno dei migliori atti d'accusa contro un certo tipo di oppressione familiare.
RO90078424. CE QUE JE CROIS. 1978. In-12. Broché. Bon état, Couv. convenable, Dos satisfaisant, Intérieur frais. 221 pages.. . . . Classification Dewey : 840-Littératures des langues romanes. Littérature française
