Ján Rakytka

Literatuře se aktivně věnuje více než deset let (dříve psal sporadicky a do šuplíku). Píše v češtině i ve slovenštině - povídky, eseje, úvahy, občas básně a fejetony. Knižně mu doposud vyšly tyto tituly: „Detstvo ako sen“ (1994), „Mladosť ako sen“ (2003) – sbírky lyrických povídek s autobiografickými prvky, „Šumavský kalendář“ (2005) - povídky. „Žít zakázáno“ (1999), „Nevolníci Říše“ (2003) a „Generálovy děti“ (2005) - literární zpracování výpovědí obětí nacismu.

Na otázku, zda mu je jeho handicap překážkou v tvůrčí práci, odpověděl v úvodním rozhovoru ke svým textům ve sborníku „Každý běží svou míli“ takto: „Hlavním nepřítelem dobrého spisování je nesoustředěnost, převrácená hierarchie životních hodnot a mělkost myšlení. Nepodaří-li se mi odstranit tyto nebezpečné překážky, nevytvořím nic hlubšího a smysluplnějšího. Kdo chce zachytit složitost světa, musí onu složitost zkoumat, nutit mozek, aby pronikal do všeho neznámého a tajemného. Nesmíme ničím a priori opovrhovat, ale snažit se tomu přijít na kloub, i kdyby se to nakonec prokázalo být čirým nesmyslem. Přímo z našeho handicapu vyplývají zvýšené nároky na paměť, to jsou pro spisovatele životodárné vody, můžeme si ji procvičovat častým přemýšlením a rozjímáním. Největší překážkou jsme si zpravidla právě my sami, naše pohodlnost, lhostejnost a poraženecké postoje. Stejně jako jsou si rovni všichni čtenáři, nezáleží přece na tom jakým způsobem knihu čteme, ale jaké představy v nás vyvolává, jsou si rovni i spisovatelé. Opět mají k dispozici jen svůj mozek a trochu zkušeností. Tak jaképak objektivní překážky?“ (V tomto sborníku své práce uveřejnil pod uměleckým jménem Andrej Hora.)

Postoj Jána Rakytky k životu dobře charakterizuje i jeho další výrok z uvedeného sborníku: „Nikdy si nestěžuji a nezasvěcuji nikoho do světa svých trablů. Každý má na své úrovni nějaké trable, proto oné moudrosti také každý rozumí a je rád, že sám v sobě nalézá dostatek důvodů ke statečnosti.“

V roce 2003 se přihlásil do počítačového kurzu v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku Dědina v Praze. Zde se naučil pracovat na počítači a postupně se věnoval i jiným aktivitám, například práci v dílně, jazykům a keramice. Ta ho tak zaujala, že se rozhodl pro rekvalifikační keramický a posléze i sochařský kurz.

V květnu 2006 vyšel v časopise „Slovenské dotyky“ o Jánu Rakytkovi článek, ve kterém sám o sochařském kurzu říká: „Dozvěděl jsem se, že v Tasově u Velkého Meziříčí existuje škola, kterou založil Štěpán Axman (je to syn slavného sochaře Miloše Axmana). Vyučuje takzvanou Axmanovu techniku hmatového modelování pro zdravotně postižené. Využívá při tom vlastně princip prastaré techniky – říká se jí „šňůrová keramika“. To se z jakýchsi šňůr nebo „hadů“ skládá nádoba, která se z obou stran vymaže a vznikne například mísa, funkční stejně jako ta, kterou byste vyrobili na kruhu. Takovýmto způsobem se vyrábí keramika tehdy, když někdo nemá kruh nebo když točení na kruhu neovládá. Nevidomý u této techniky plně využije svůj hmat, dokáže „hady“ dokonale ohmatat, vytvarovat, spočítat. Zvládne tak poměry, kolmost a úpravy povrchu. Začíná od nádob a může skončit u soch, které mají díky hmatové matematice správné proporce a nikdo nepozná, že jde o dílo nevidomého.“ (Do češtiny převedla J. V.)

Dnes tedy Ján Rakytka kromě literární práce také keramičí, tvoří sochy a učí modelování nevidomé i mentálně postižené. Vlastní sochařské tvorbě se věnuje především v létě, kdy pravidelně jezdí na keramické sympózium do Kalinova, kde se narodil.