František Sedláček
PhDr. František Sedláček (29.11.1882 – 3.2.1965). Vystudoval slavistiku na filozofické fakultě UK v Praze a srovnávací indoevropskou jazykovědu mj. u F. Pastrnka, J. Gebauera, J. Zubatého (1907). Postgraduálně studoval na pražské univerzitě germanistiku (1908–1909) a na univerzitě v Moskvě rusistiku a jazykovědnou komparatistiku (1909–1910). Působil učitelsky na středních školách obchodních. Publikoval práce ze slovanské akcentologie. Po r. 1918 se vědecky odmlčel.
Narodil se v Dolních Ředicích jako jediný syn Josefa Sedláčka, rolníka v Dolních Ředicích a Anny Sedláčkové, rozené Vondroušové. V letech 1895-1902 navštěvoval gymnázium v Hradci Králové. Více než jazyky ho zajímala matematika a fyzika, z nichž měl na vysvědčení výborné a chvalitebné. Z latiny, řečtiny a němčiny to byly většinou dobré. Po ukončení střední školy se chtěl věnovat právě matematice a fyzice, protože s jazyky měl problémy. Jazykům se však věnoval proto, aby výsledky neměl ještě horší – a u jazykovědy už zůstal. Prý neměl dostatečný jazykový cit – nebyl schopen se naučit správné přizvukování a intonaci. Jazyky se v podstatě „nadřel“. Nicméně v letech 1902-1907 studoval na FF UK v Praze slavistiku. Studoval např. sanskrt, avestu, litevštinu a indoevropskou gramatiku, dále např. latinu, řečtinu, staroslověnštinu, srbštinu, chorvatštinu, polštinu, ruštinu, ukrajinštinu angličtinu, němčinu, gótštinu, staročeštinu, současnou češtinu a také předmět Přízvuk a kvantita v jazycích slovanských. Roku 1908 byl promován doktorem filosofie. Následovala další studia na FF UK – německou literaturu a historickou mluvnici němčiny. Od června 1909 do března 1910 navštěvoval Sedláček Imperatorskij moskovskij universitět v Moskvě, kde, mimo jiné, poslouchal přednášky Romana F. Brandta o ruské historické mluvnici, a také gótštinu a srovnávací mluvnici u W.J.Poržezinského. Podle jistých náznaků v Sedláčkových dopisech měl Zubatý svým vlivem dopomoci Sedláčkovi k místu vychovatele v nějaké, zřejmě ruské šlechtické rodině. Z toho patrně sešlo, protože od září roku 1910 Sedláček přijal místo učitele na dvojtřídní obchodní škole v Kolíně. Po dobu jednoho roku tam vyučoval němčinu, češtinu a ruštinu. Také si doplnil učitelské vzdělání a složil kolokvium z pedagogiky a psychologie. V roce 1911 přešel na Obchodní akademii v Karlíně s pracovním zařazením „suplující učitel ruštiny a ruské korespondence“. Na tomto ústavu strávil 28 let až do svého penzionování v roce 1939.
- listopadu 1912 se oženil s Pavlou Netušilovou, dcerou laboranta Vojtěcha Netušila. Od roku 1921 bydleli v Karlíně. Od roku 1905 byl pravidelně povoláván na různá vojenská cvičení. Po vypuknutí 1. světové války narukoval. Dvakrát byl vyznamenán – Železným křížem v roce 1916 a Stříbrným křížem v roce 1918. Válku přežil ve zdraví a tak se po demobilizaci mohl vrátit domů.
V roce 1910 publikoval v Listech filologických výtah ze své stejnojmenné diplomové práce K osudu praslovanských slabik dlouhých v češtině. Myšlenky tam uvedené dále rozpracoval ve dvou článcích K přízvukovým otázkám jazyků baltoslovanských ve Sborníku filologickém v letech 1910-11. Souhrnně jsou Sedláčkovy názory na vývoj slovanské nominální akcentuace prezentovány v knize Přízvuk podstatných jmen v jazycích slovanských, kterou roku 1914 vydal vlastním nákladem. Přitom už 4 roky pracoval jako středoškolský učitel, dva roky byl ženatý a očekávalo se, že brzy založí rodinu a bude mít existenční starosti. Do toho navíc přišla válka a Sedláček musel odejít na frontu, leč stále měl vědecké ambice. Dne 16. prosince 1918 byl Sedláček uznán způsobilým vyučovat ruštinu a ruskou obchodní korespondenci na vyšších školách obchodních s českým jazykem vyučovacím. Dne 5.11.1919 byl jednohlasně jmenován definitivním učitelem s titulem profesor.
Dne 14. 10. 1918 se manželům Sedláčkovým narodila dcera Ludmila. Existenční problémy byly zřejmě důvodem, proč zanechal vědecké dráhy. Patrně se také přestal seznamovat s odbornou literaturou a ztratil kontakt s univerzitním prostředím. Na obchodní škole v Karlíně Sedláček působil až do 31.12. 1939. Rok 1939 byl osudným nejen pro český národ, ale i pro Sedláčka. Podle všech skutečností byl předčasně penzionován. V Sedláčkově rodině panuje přesvědčení, že Sedláček si svůj odchod víceméně zavinil sám, protože říkal, co si myslel, a se svými názory se netajil. Politicky měl být orientován doleva, pravděpodobně ve 30. letech vstoupil do KSČ a v období procesů v 50. letech z ní vystoupil.
Sedláček byl velmi svérázný člověk. Vášnivě se učil cizím jazykům. Několik z nich pochopitelně uměl aktivně, určitě rusky, německy, srbochorvatsky. Pasivně znal kolem 20 jazyků. Jazyky se učil také tím, že srovnával cizojazyčná vydání Nového zákona. Sám pak ze svého platu podporoval nadějné studenty, aby se cizímu jazyku učili a sám dokonce „vyhledával oběti“, které by mohl nějakému jazyku učit. Svou dceru Ludmilu poslal na studijní pobyty do Francie a Belgie. Jazyky byly jeho jedinou vášní. Zachoval se jeho lístkový katalog, kde si sestavoval jakýsi „multivoc“ – tedy slova s odpovídajícími ekvivalenty v různých jazycích.
Sedláček byl nepraktický člověk, nespolečenský, manuálně nezručný (kromě zahradnických prací) a nesportovní. Neměl prý představu o každodenním chodu domácnosti. Byl patriarchální typ, který přiděloval peníze a nenacházel pochopení pro zdánlivě nepraktické věci. Ve stáří už měl jen jedinou zálibu, a to studium jazyků.
Zemřel 3.2.1965 v Praze v léčebně dlouhodobě nemocných, o čtyři roky později, než jeho manželka. Jeho vědecká kariéra byla velmi krátká. Také nepracoval v žádné vědecké instituci a jeho odborné práce byly spíše dílem vzdělaného amatéra. Nebýt toho, že byl po válce citován a objevován v zahraničí, zapadl by i on v zapomění.