Daniil Leonidovič Andrejev

Daniil Leonidovič Andrejev, rusky: Даниил Леонидович Андреев (2.11.1906 Berlín — 30.3.1959 Moskva) byl ruský básník, prozaik, filosof a vizionář, představitel tzv. stříbrného věku ruské kultury, druhý syn významného ruského spisovatele Leonida Nikolajeviče Andrejeva (1871-1919) a vnuk neteře Tarase Ševčenka. Jeho matka zemřela pár dní po porodu na horečku a jeho se ujala babička a odvezla ho do rodiny své druhé dcery. Dům byl jedním z literárních a hudebních center tehdejší Moskvy, kam chodily významné osobnosti jako např. Maxim Gorkij, který byl Daniilovým kmotrem, Alexandr Skrjabin, Fjodor Šaljapin a další. Daniil Andrejev patří k nejoriginálnějším autorům 20. století. Formování jeho osobnosti jako myslitele a básníka zásadně ovlivnily podmínky stalinského politického systému, v němž nemohl uvažovat o publikaci svých děl. V roce 1947 byl za údajnou antisovětskou činnost odsouzen k 25 letům vězení. Po propuštění v roce 1957 s podlomeným zdravím ještě stihl dokončit své zásadní dílo, mystický traktát Růže Světa. Kromě zničeného románu Poutníci noci, jenž zavdal příčinu k jeho zatčení, je rovněž autorem knihy Nejnovější Plútarchos, básnických cyklů Železné mystérium, Ruští bohové, Lesní krev aj. a rozsáhlé korespondence; pro pochopení jeho tvorby jsou zvláště cenné také drobné prózy a zápisy z dětských i vězeňských deníků.