Georges Perec Knihy

Perecova novela Co je to tam vzadu na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? (1966) vychází z oulipovské tradice „potenciální literatury“ a na první pohled se vyznačuje rozvernou hravostí, jazykovou komikou i formální vytříbeností. Čtenářovu pozornost neudržuje ani tak příběh, líčící peripetie vojína s nezapamatovatelným jménem, jehož nejdramatičtější momenty autor rozmělní opakováním bezvýznamných detailů, jako spíše styl samotný. Text totiž obsahuje téměř všechny myslitelné řečnické figury a odráží tak Perecovu snahu vyčerpat v rámci díla jisté kombinační možnosti.

Život návod k použití (1978) je nejen vrcholným dílem Georgese Pereca, ale i jednou z nejúchvatnějších a při svém záměrném omezení také nejkomplexnějších knih světové literatury 20. století – pro svou šíři, uspořádání, množství informací a odkazů, humornou vynalézavost, ironii, jež ji prostupuje, a vytříbenou uměleckou formu bývá označována za "barokní realismus hraničící s burleskou". Je vesmírem zhuštěným do rozměru domu, zbaveného přední fasády, v jehož útrobách se odehrávají příběhy pestrého panoptika obyvatel. Čtenář přechází z jednoho pokoje do druhého, z jedné doby do druhé, od jednoho stylu, příběhu, příhody, narážky k dalším. Život návod k použití je tisícem románů v jednom, s tisíci postavami, jejichž bizarní, tragikomické, směšné osudy se proplétají v prostoru jako vlákna neobyčejného autorova mozku.

Literární mystifikace francouzského experimentálního autora Georgese Pereca je detailní historií obrazu amerického malíře německého původu. Obraz s názvem Kabinet sběratele byl veřejnosti představen na výstavě v Pittsburghu, která byla součástí velkolepých oslav pětadvacátého výročí panování císaře Viléma II. místní německou menšinou. Pozornost věnovaná kurióznímu obrazu přerostla rámec německoamerické komunity a na řadu let zaujala odborníky a příznivce výtvarného umění. Autor zde do detailu zaznamenává všechny zákruty a slepé uličky spletitého kunsthistorického případu a teprve na samý závěr útlé knížky se přiznává k dvojnásobné dokonalé mystifikaci.

Příběh mladého Pařížana, neúnavného nočního chodce městem spletitých ulic, velkých bulvárů a rozbitých předměstí, Muž, který spí (1967) napsal Georges Perec jako líčení osobní krize, jejíž řešení tehdy spatřoval v lhostejnosti a v netečném pozorovatelství. Skutečnost osobní proměny, v níž je nakonec odumření a lhostejný klid jen jednou z etap, zachytil s velkou jazykovou vytříbeností a bravurou.

Autor fenomenálního románu Život návod k použití zkoumá možnosti psaní a četby, meze čitelnosti. Podobně jako v jiných dílech si Perec stanovil nějaký formální systém, v jehož rámci se pohybuje. V tomto případě jde o organizační schéma podniku, jehož plánek je připojen v úvodu knihy. Perec rozebírá všechny možné (a často zhola nemožné) eventuality, jež mohou nastat ve chvíli, kdy úředník jde požádat svého šéfa o zvýšení platu. Na základě různých hypotéz, co v okamžiku rozhodnutí a posléze na dotyčného čeká, vzniká komplikovaný příběh plný odboček, návratů, výčtů všemožných překážek, kdy se perspektiva možného setkání s šéfem stává stále méně pravděpodobnou.

Satirický, společensky angažovaný román se rozvíjí v pásmu reálném a fantastickém. Líčí příběh muže, který si ze vzpomínek utváří obraz dětství poznamenaného druhou světovou válkou, a přibližuje život na ostrově W, který se postupně stává apokalyptickou vizí totalitní nelidské společnosti.

Perecův knižní debut Věci (1965) je příběhem mladého páru, jehož vztah ke světu se uskutečňuje prostřednictvím vlastnění, spotřebou, nakupováním a pořizováním uměleckých předmětů, nábytku a pomůcek každodenního života. Jérôme a Sylvie se ocitají ve vleku touhy po luxusním žití, k němuž jim však jakožto příslušníkům střední třídy chybějí prostředky. Próza je psána po vzoru formalizovaného vyjadřování sociologických příruček a nezaujatého stylu literatury faktu. Třebaže sám Perec odmítal, že by byla odsouzením konzumní společnosti, lze ji chápat jako studii vztahu mezi věcmi, které tato společnost produkuje, a štěstím, které uvnitř ní zůstává možností.

This selection of non-fictional work from the author of Life, a User's Manual, demonstrates Georges Perec's characteristic lightness of touch, wry humour and accessibility.

The Oulipo's members have included luminaries of the calibre of Italo Calvino, Marcel Duchamp and Georges Perec. In 1979 Georges Perec wrote a brief entertainment for a publisher's catalogue: The Winter Journey. It became his most reprinted text, and revealed an extraordinary literary discovery, a secret concealed at the heart of modern French literature. Following Perec's death, the group began writing sequels to this tale, and gradually this became a sort of initiation to the group: new members were encouraged to write a Winter Journey'. And so a loose narrative was born.'