Nyní předstupuje před čtenáře v odlišné roli – jako člověk tázající se po věcech víry, po Bohu a smyslu života, tedy po něčem, co je v naší kultuře považováno za výsostně osobní, neveřejné, ba intimní. Komárek se záměrně nepokouší o teologický traktát ani o nějaké teoreticko- filozofi cké pojednání. O Bohu, víře, církvi a tzv. posledních věcech člověka, tj. smrti a umírání, posmrtném životě, peklu a ráji, píše jako o něčem vnitřně naléhavém a osobně prožívaném. Jeho metodou je přirozená logika, respektive „zdravý selský rozum“, a zajímají ho jen takové otázky a odpovědi, které mají nějaký živý smysl pro člověka, a nikoli pro teoretické disputace. Netváří se přitom, že zná všechny odpovědi – naopak mnohokrát říká „možná“, „pravděpodobně“, „nevím“. Autorovy úvahy mohou být pro mnohé – jak věřící, tak nevěřící – pohoršující a pobuřující. Opravdu nic mu není takříkajíc svaté, avšak jeho provokativnost v tomto případě není prvoplánová. Vyplývá spíše z upřímnosti a bezpředsudečnosti, s níž k tématu přistupuje. Proto také jeho knížka se čtenářem „hovoří“ – je otevřeným dialogem o nejpodstatnějších věcech lidského života, jeho smyslu, víře, smrti a nesmrtelnosti. --------------------------------------------------------------------------------
