Josef Jelen
Básník, prozaik, dramatik. Narodil se v rodině malíře písma a pozlacovače. Po absolvování Arcibiskupského gymnázia (maturoval 1941) v Praze studoval teologii v řádovém semináři redemptoristů v Obořišti, roku 1946 studia dokončil a byl vysvěcen na kněze. Působil v klášterním kostele sv. Jana Nepomuckého v Plzni. 1949 byl zatčen a do roku 1952 vězněn na Mírově. Poté byl duchovním správcem postupně v Konárovicích, Starém Kolíně a v Týnci nad Labem, v Třebechovicích pod Orebem a v Trutnově. 1963 duchovní službu opustil: až do roku 1969 byl zaměstnán na Správě kulturních zařízení ministerstva kultury. V letech 1969–1970 byl redaktorem časopisu Květy, 1970–1971 dramaturgem Československého rozhlasu. 1971 členem normalizačního přípravného výboru Svazu českých dramatických umělců a později zaměstancem Svazu. 1976–1977 zástupcem šéfredaktora Scény, 1980–1983 šéfredaktorem Nových knih, které se pokusil přetvořit ve svou kritickou tribunu. Roku 1983 odešel do důchodu. Publikoval v časopisech, které redigoval, a dále v periodikách: Akord, Rudé právo, Tvorba, Předvoj, Květy, Práce, Literární měsíčník, Hlas revoluce aj. Napsal řadu rozhlasových her (Tma z lásky, Podivné setkání, Proti osudu, vše vysíláno 1970). Doprovodil textem katalog výstavy Jindřich Wielgus – Karel Oberthor: Sochy – obrazy –kresby – grafika (1973). Po roce 1989 vydal řadu titulů vlastním nákladem. Užíval pseudonymů Josef Otava (Rudé právo) a Jaroslav Janský. Počínaje prvotinou V tušení jitra, která shrnula autorovu lyriku z let válečných a v barokně stylizovaných emblémech křesťansky pojatého češství vyslovovala téma nezničitelnosti národa, se Jelen tematicky i stylem přimykal k tradici meziválečné katolické poezie (Křížová zastavení). Po vynucené publikační přestávce a vězení se pokusil prosadit na sklonku 50. let dramatickou tvorbou (Judit, Nedozpívaná píseň, Mardocheus); jako básník se opět představil teprve za liberalizace kultury na sklonku 60. let. Svých původních východisek (stejně jako inspirace poezií Halasovou, Horovou a Hrubínovou) však nyní již využíval spíše jako nástroje zpytování prožitých traumat, které chápal jako symbol údělu člověka na cestě k záchranným hodnotám (Pod sedmi pečetěmi, Pochovávání na zapřenou). Opěrné body hledal ve vyznáních lásky k rodné zemi, především ke „krajině madon“ – k jižním Čechám (sbírka Pozdravení zemi, která shrnula verše z doby „dvacetiletého mlčení“, Zemi mé, Tváří v tvář), a v mytizaci citu zvěčňujícího se uměním (Sonety Roxaně). Zároveň stále ochotněji přijímal společenskou objednávku režimu a psal přímočaře oslavnou poezii k různým výročím (Znám onu ruku, Vánice, Květnová balada, Prolog nového věku) i jiným příležitostem (Bubnuji na poplach); rutinně zpracovával také další politicky preferovaná témata (leningradský cyklus Město a řeka). Z pozice přijatého ideálu vede Jelen zahořklou polemiku s novou, polistopadovou mocí v satirické poezii sbírky Na ostří nože. Ve sbírce Bábel obavy ze společenské a politické změny vtělil do apokalyptické vize motivicky těžící z biblické látky. Od 70. let se začal věnovat i próze. V nenáročném, silně dialogizovaném vyprávění s dodatečným satirizujícím odstupem pootvírá pohled do zákulisí církve (Stín katedrály, Rekviem za kardinála) nebo čerpá z tematického okruhu jihočeského. Na sklonku 90. let uveřejnil knihu memoárů Jeden z prokletých, v níž vyzdvihl svá přátelství s řadou významných literátů a snažil se obhájit své postoje z let normalizace. Svou vězeňskou zkušenost z padesátých let literárně zpracoval v románu Ďábelský hrad. Dramata Josefa Jelena mají převážně knižní charakter, nebyla scénicky uvedena.