Giacomo Reale byl významným italským filozofem a pedagogem. Jeho práce se soustředila především na historii starověké filozofie a morální filozofii. Vyučoval na několika prestižních italských univerzitách, kde jeho přednášky a výzkumy významně ovlivnily současné filozofické myšlení. Založil také výzkumné centrum pro metafyziku, což podtrhuje jeho hluboký zájem o základní otázky existence.
Přední italský historik starověké filosofie předkládá v tomto filosofickém bestselleru (jen v Itálii 20 vydání) “nové paradigma” výkladu Platóna, jež má své kořeny v práci tübigenských badatelů K. Gaisera a H. Krämera. Ústní tradice se chápe jako pomoc psanému, tzn. že “nepsané nauky” jsou pojaty jako klíč ke správnému pochopení rozhodujících míst Platónových dialogů.
Autor vydává spis v době, kdy vzniká preambule k evropské Ústavě a v předznamenání upozorňuje na její nedostatky: chybí odkazy ke křesťanským pilířům Evropy, neznáme se k vlastním kořenům. Preambule odkazuje na kulturní, humanistické a náboženské dědictví, které je živeno řecko-římskou civilizací a osvícenskou filosofií – to je relativistické. Pojem „osoba“ zavedlo křesťansko-židovské myšlení (řecké pojetí je kosmocentrické, nikoliv antropologické), osvícenství přeměnilo „osobu“ na individuum ve smyslu individualismu. Chybí odkaz i na vědecko-technickou revoluci; lidé zapomínají na přítomnost, hledí jen do budoucnosti, na možné úspěchy. Reale poukazuje na opomíjené duchovní základy Evropy.