Dějiny nepíšou vítězové, ale paranoia. V průkopnické knize Paranoia líčí přední jungovský psychoanalytik Luigi Zoja paranoiu jako individuální poruchu, která se stává kolektivní. Autor vysvětluje tuto duševní poruchu prostřednictvím historické perspektivy a spojuje ji s analýzou, která se přesouvá ze sféry lidské psychopatologie do sféry účinků, které vyvolává. Paranoia je porucha, jež dokáže psát dějiny, což je myšlenka, která definuje autorovu výchozí pozici a stejně tak jeho ojedinělý metodologický rámec, neboť zkoumání paranoie probíhá jak na historické úrovni, tak na úrovni bádání o individualitě člověka. Paranoia se šíří jako požár, a právě tento aspekt charakterizuje dějiny a v exemplárních případech Stalina a Hitlera byla ohniskem obav a nesnášenlivosti vůči Jinému. Ve smyslu C. G. Junga jde o „psychickou nákazu“. Moderní doba a masová komunikace přinesly na jedné straně obrovské množství informací, zároveň ale také citelně rozšířily potenciál pro šíření kolektivních bludů. Díky kombinaci historie, hlubinné psychologie, současné politiky a antických mýtů dospívá k vyvážené a jasně srozumitelné analýze. Paranoiu zkoumá nikoli z klinického hlediska, ale jako agresivní a destruktivní potenciál, který se skrývá v každém z nás. V určitých historických momentech zachvátilo paranoidní myšlení dokonce celé kultury. Sám autor se rozhodl prozkoumat tento fenomén poté, co se stal v New Yorku přímým svědkem teroristických útoků z 11. září 2001; prvotním impulsem byla skutečnost, že následující den začal on i jeho okolí vykazovat prvky paranoidního chování, kupříkladu pociťoval nedůvěru vůči oficiálním komunikačním prostředkům. Souhrnná studie o kolektivní paranoie dosud chyběla a Luigi Zoja ve svém inovativním díle čerpajícím ze širokých multidisciplinárních poznatků a na základě interdisciplinárního přístupu jako první rekonstruuje dynamiku, zvrácenost a zároveň i kouzlo, absurditu, ale také sílu pandemického šíření psychické nákazy ve společnosti.
